the helpless asisstant

1. Ranní protiva

Ahojj !! Vítám vás u dalšího marného pokusu o dobrou knížku, jakékoli podobnosti s realitou jsou ČISTÉ NÁHODY tak si je prosím neberte moc k srdci a teď už vám můžu jenom doporučit hezké čtení a nového terapeuta ! 

Ticho prořízl zvuk budíku který mi nemilosrdně zvonil hned vedle hlavy. Otevřela jsem oči a rozespale se podívala na mobil. "6:44?!!". Okamžitě jsem se vymrštila z postele a vyrazila k šatníku, popadla nějaké oblečení a hned jej vrátila zpět do skříně. "Výlet!!". 

Rychle jsem našla šortky a topové tílko, vrazila jsem do sprchy jako kdyby hořelo a spáchala ranní hygienu. Díky bohu, že jsem včera byla tak chytrá a sbalila se předem. Popadla jsem tašku a už chtěla zavřít dveře, ale samozřejmě mi něco muselo chybět. "Telefon!". 

Vrátila jsem se zpět, rychle ho popadla z postele a vrazila do tašky. Vyběhla jsem z domu a rozeběhla se po ulici. "Takže tady doleva, jede to až v 6:57, tak to mám ještě čas. Ale, i když..." Podívala jsem se na mobil. 6:53. "Nebo taky ne!". Rozeběhla jsem se naplno, abych stihla autobus. Všichni, které jsem míjela, mi vyděšeně uhýbali z cesty, a já se řítila na zastávku, kde jsem akorát dohnala svůj autobus. Udýchaně jsem si pípla v automatu u znaveného pana řidiče, který mi popřál dobré ráno. Já na oplátku něco nesrozumitelně zardmolila a šla si najít místo na sednutí. Rozhlédla jsem se po poloprázném autobusu a šla se zhroutit na nejbližší sedadlo. Nadšeně jsem si sedla a zapnula mobil, na kterém se ukázalo že mám asi jedenáct zmeškaných hovorů a dvacet nepřečtených zpráv. "Jo, já vím, jedu pozdě, ale deset minut nikoho nezabije, ne? Ok, za tu dobu může člověk vykrvácet, takže jakoby může, ale... To je jedno...". Zalovila jsem v tašce, vylovila sluchátka a pustila si písničky. Když jsem se podívala z okna asi o jedenáct minut později zjistila jsem že už jsem skoro na místě "Huhuu, prosím buďte tam, buďte tam prosím!". Vyběhla jsem na autobusové nádraží a začala se zběsile rozhlížet až mi létali vlasy kolem.

 Uviděla jsem skupinu dětí u jednoho ze sloupů, které podpírají střechu zastávky. Jedno z dětí se zrovna otočilo mým směrem a nadšeně na mě ukázalo rukou, načež se otočilo na muže, který stál hned vedle nich. Byl vysoký, šedé oči které mu tvořili kontrast s jeho krátkými černými kudrlinami. Podíval se mým směrem. Celá udýchaná jsem k nim doběhla. Načež se všichni kolem mě shromáždili a začali mě nadšeně zdravit.

Ahoj, jsem Sára Brooks a jsem asistentka dětí z 6. B. Je začátek nového školního roku a třída dostala nového třídního, a jako seznamovací program jedeme do Krutic na výlet. A jak víme, NIC se nemůže pokazit!!

"Ahoj!!" pozdravila jsem všechny, s nějakými jsem si i plácla. Zachytila jsem pohled toho muže, který tam s nimi byl. "Pardon, a Vy jste?" On se na mě podíval jako na týden starou svačinu a poté se ode mě zase otočil. "Ehh??? Kdo si myslí že je?" Zachovala jsem však klidný výraz ve tváři a rozhlížela se mezi  ostatními a dívala se po jednom klukovi s tmavě hnědými vlasy. "Kubo?" Kluk se na mě otočil a hned se usmál jakmile mě uviděl. "Jee, ahoj Sáry!" Kývla jsem na toho nezdvořáka. "Kdo to je?!" zeptala jsem se tak potichu, aby mě slyšel jenom Kuba. "Ah, to je Pan Green! Náš nový učitel," řekl nadšeně. Já jenom protočila oči nad myšlenkou, že s panem Greenem budu muset spolupracovat. " Tak ten si to bude u mě bude muset nějak vyžehlit, protože fakt první dojem nezapůsobil." 

Pan Green očima přelétl všechny a samozřejmě nevynechal ani mě. Prodral si ke mně cestu a zastavil se asi půl metru přede mnou. "Pardon, paní ale myslím si..." Popravdě, ani nevím co říkal, protože jsem se dost rozčílila. "PANÍ?!! Já mu dám paní..." Evidentně jsem se dost mračila, protože se zarazil ve svém proslovu. "Děje se něco?" zeptal se jen tak aby se neřeklo. "Ano, děje," přikývla jsem. 

Všichni okolo ztichli. "Zaprvé, slečna, když dovolíte." On si pohodově založil ruce na hrudi a začal si mě pečlivě prohlížet. "A za druhé, jsem asistentka této třídy," ukončila jsem svůj výbuch a pokusila se uklidnit. On se podíval na ostatní, aby se ujistil, že je to pravda. 

Všichni pokyvovali a tak se otočil zpět na mě. " Dobře, 6. B, za pět minut nám jede autobus, tak se seřaďte do dvojic a tady paní asistentka půjde na konci a já vepředu." Opět se všichni rozpovídali a začali se skupit do dvojic.

 Já jsem došla na konec řady, kde přede mnou byly dvě dívky. Jedna byla vyšší než ta druhá a když si mě všimly, tak se rozzářily. "Ahoj Sáry," pozdravila mě hnědovláska. "Ahoj Any," opětovala jsem jí úsměv. "Hezké ráno, Sáry!" popřála mi ta nižší. "Tobě také, Miu," pokynula jsem jí.