Povídky pro (ne)klidné spaní

Hrozba ze tmy

Chladný vítr foukal a z nedalekého lesa se ozýval prazvláštní zvuk. Možná to bylo způsobeno tmou, která venku panovala, nebo tou mlhou, přes kterou bylo vidět sotva metr před sebe, ale tento zvuk byl více než znepokojující. Dalo by se říct, že až děsivý. Ano, to je to správné slovo.

Vedle lesa byla malá chatka, která se zprvu zdála opuštěná, avšak zdání klame. V již staré chatce bydlela tříčlenná rodina. Matka a dva chlapci.

Pamatuji si, že tenkrát v krbu plál oheň. Světlo z plamene osvětlovalo malou část pokoje, kde seděla matka chlapců s knihou v ruce. Z pro mě neznámého důvodu vyslala své syny ven, nejspíše pro dřevo, které leželo za chatkou.

Všechny vzpomínky mám v paměti, jako by to bylo včera. Vidět jejich vyděšené malé oči, když šli mlhou a uslyšeli ten děsivý zvuk. Ten pohled mě těšil.

Tma čím dál tím více houstla a zvuk ustal. Oba chlapci si oddechli a pokračovali dále. Ani jeden si nevšiml mé tmavé postavy kousek od nich. Ach, jaká to chyba. Možná by se to stalo jinak, kdyby si mě všimli. No co už. Pro mě to však byla výhra.

Mé ostré drápy se pomalu přibližovaly k jednomu z mladíků. Štěstí, že byla tma. Vše bylo o tolik jednodušší.

Následoval pouze křik mladšího kluka, když ho mé drápy zatáhly do hluboké tmy. Ani starší nemusel dlouho čekat. Byl další na řadě.

Ozvalo se vrzání dveří a v nich se objevila matka. Zděšená hledala své syny. To, co ji tam čekalo nebyly její děti, nýrž hrozivá smrt.

A najednou zase to ticho. Slyšet byla akorát krev kapající z mých drápů.

Teď tu stojím v dalším lese u další staré chatky. Znovu se ozývá ten zvuk. Ano, to já ten zvuk vydávám. Těší mě pohled na ty vyděšené tváře. Nyní už jen vyčkávám na další potencionální oběť.