Starting Mystery I. Vězeň z Labyritu

Kapitola IX. Pevnost Frost Spike

Mohlo být tak k večeru  když se Nikol vrátila z Kazadu do Carianského tábora. Nikol si ve stanu svůj amulet položila vedle sebe  a zalehla. Spala tvrdým spánkem. Následující den nastala volba čtvrtého jedince na svou misi. Nikol si ale přispala a tak se rozhodovalo až i ona vstala. Vstávala opatrně, neboť jí ještě trochu bolely záda. Když se nakonec ptal Hans kdo půjde nyní, tak se ozval Adam. „Tentokrát půjdu já." Prohlásil svérázně Adam, když se rozhodovalo. „ A víš kam chceš?" Optal se ho Hans. „ No máme tu Janču která ovládá vodu, pak tebe Hansi s ohnivými schopnostmi. Nikol, která se vrátila snad se schopnostmi země. No abych neporušil elementární kruh o který se zřejmě snažíme, tak ještě chybí vzduch a quintesence. Zabírám si vzduch." Ohradil se Adam. „Vzduch, tak se na to podíváme." Prohlásil Hans a začal listovat knihou až narazil na celkem zajímavé místo. „ Co bys řekl na dimenzi která je z větší části roku pokrytá ledem a sněhem." Promlouval Hans a četl dál zápisy. „A to je která. Dimenze ledu a sněhu? To zní dobře." Pokračoval Adam. „Jmenuje se Luhat a dle těchto zápisů je správcem Luhatu Boreás Frost. Který je krom jiných vládce vzduchu." Dodal Hans a pohlédl na Adama stejně jako ostatní.„ To by byla dobrá příležitost." Přidala se do hovoru Kája. „ Za zkoušku nic nedáš, Adame.." Dodala Jana. Bylo rozhodnuto. Adam vyrazí na Luhat. Adam z brašny, kterou obvykle měl připnutou na koni vytáhl hnědý kožich s chundelatým límečkem a oblékl jej na sebe. „Ani sem si nevšimla Adame, že sebou vozíš takový kožich." Optala se jej Kája. „Nikdy nevíš kdy se ti to bude hodit. Pravda že jsem jej zatím nevyužil. Raději jsem si ho doma zabalil. No nic já vyrazím. Tak se zatím mějte a držte mi palce." Rozloučil se s ostatními. Raději si vzal sebou i meč. Pomalým krokem si to namířil k Andromedě a ta mu následně otevřela bránu na Luhat.

Jakmile prošel bránou, tak mu přejel mírný mráz po zádech a oslnivé bílé světlo sněhu mu zprvu ozářilo tvář a mírně jej oslepilo. Zima a mráz mu nějak nedělaly potíže a tak se raději vydal dál. Luhatská brána z druhé strany totiž ležela na malé mýtince jehličnatého lesa. Vedla k ní cestička. Otočil se na ní a prohlédl si jí. Bránu tvořil kamenný půlkruhový portál s reliéfem symbolu vzduchu. Sníh pod jeho nohami příjemně křupal. Nebylo ho moc, takže se nijak nepropadal. Adam se vydal zasněženým lesíkem po cestičce, která se zdálo vedla ven z lesa. Když se mu konečně podařilo dostat z lesa zjevila se před ním zasněžená pláň s různým zmrzlými kusy skal z kterých trčeli rampouchy. Ony skalní útvary utvářeli i tunýlky a průchody pod kterými se dalo normálně projít. Sněhová přikrývka tu už byla silnější, neboť už se i do něj mírně propadal. Les za zády se mu už pomalu vzdaloval. Vzhlédl vzhůru, ale po slunci či něčem co osvětlovalo zdejší krajinu nebyla zmínka. Vše zakrývali mraky, které si líně pluli po modrobílé obloze. Cestička jej zavedla ke korytu malé modré říčky. Jež si razila cestu sněhem a různě se kroutila. V asi tak dvoumetrovém korytu řeky se sem tam nacházely i nějaké ty kameny, které voda různě obtékala. Jinak krom oné řeky a ledových či kamenných můstků a tunýlků se Adam nacházel na pusté krajině. Rozhodl se vydat dále po toku řeky. Snad na něco narazí. Netrvalo dlouho a zaslechl šum padající vody. Následoval tedy zvuk oné padající vody a odhadl, že se nejspíše jedná o vodopád. Což také mohlo znamenat, že se blíží k nějakému útesu. Dorazil na místo onoho vodopádu. Měl pravdu. Sráz z kterého voda padala mohl mít tak čtyři metry. Voda z řeky padala do obrovského jezera, které krom místa dopadu řeky bylo zcela zamrzlé. Výhled z onoho srázu stál za to. Chvilku rozmýšlel jak se dostane dolu k jezeru a jeho všímavý pohled si všiml cesty dolu ve skalním srázu. Jakési zamrzlé schodiště se zábradlím, které zdobily rampouchy. Dle výhledu pod sebe se ono schodiště stáčelo mírně pod něj až skončilo u břehu jezera. Adama ale zaujal výhled na vrcholky hor před sebou nad kterými hrála na obloze všemi možnými barvami polární zář. Mezi vrcholy hor v hlubokém kaňonu si cestu prorážela zamrzlá řeka, která se různě klikatila. Nebo alespoň se pokusil toho všimnout. Neboť si všiml toho samého koryta řeky u jakési-ho Kamenného kruhu, jakési svatyně připomínajících stonehange. Ale v menším provedení. Záře nad vrcholky hor i kaňonem nebyla sice v tuhle dobu až tak jasná,ale i tak to byl nádherný pohled. Připomínala kroutící se duhu. Vydal se tedy onu svatyni prozkoumat. Sešel po schodišti a opatrně se přidržoval zmrzlého provazového zábradlí. Zamrzlí provaz jej pěkně studil do ruky, ale dalo se to zvládnout. Za čtvrt hodinky dorazil na místo. Polární zář se zdála zespodu a z trochu větší blízkosti nádherná. Mírný vítr a mraky si pohrávaly s tvarem záře, která se různě kroutila. Za to hory před ním se zdály vyšší. „Zajímalo by mě kam ta řeka v tom kaňonu teče." Konstatoval Adam nahlas, zatímco si obcházel onen Kamenný kruh. „ Asi pěkná svatyně. Nechápu , ale co tu uctívali. Není tu zmínka žádná. A taky snad dorazím k nějaké vesnici či městu. Ušel jsem pěkný kus cesty a zatím nic." Povídal si tak pro sebe. Chvilku si odpočinul. Sedl si na kamenný vyvýšený stupínek na kterém stáli ty útvary jak ve Stonehange. Průměr svatyně mohl mít tak pět metrů. Sám si jej odkrokoval. Až pak se posadil. Zdržel se jen na malý moment. Pomohlo mu to . Srovnal si kožich co měl na sobě a pokračoval do kaňonu. Trochu se obával toho aby led řeky pod ním nepraskl a on se v té ledové vodě nenamočí. Ze stěn kaňonu visely ledové krápníky, které při občasně odrážely světlo z vrcholků. Hotová pastva pro oči. Některé z rampouchů měly na délku i skoro dva metry. Většina z nich ale byla menší. Rampouchy krápníků se postupem času měnily v souvislou ledovou stěnu po obou stranách kaňonu. Nacházel se v takové pozici, že ani na jedné straně nespatřil konec toho nádherného skvostu. Jak byl kaňon dlouhý vůbec netušil ale jeho kroky pokračovali dál po řece a zahýbal přesně tak jak ona tekla. Začalo se trochu stmívat a tak zář pod kterou právě procházel se začala více vyjasňovat. Převládali spíše odstíny zelené a modré. Tak jako předtím si vítr pohrával s jejím tvarem. Jak se přiblížilo k večerním hodinám, tak se i ochladilo. Pokles teploty znatelný. Zdejší oblast a dimenze fungovala na podobném principu jako polární oblasti. Akorát rozdíl mezi dnem a nocí tu byl čtyřicet osm hodin místo běžného půl roku. Což bylo na jednu stranu lepší. Za to oblevu jste tu čekali jen málokdy. Po asi další dvou a půl hodině se konečně vymotal z onoho kaňonu a nad sebou mimo opravdu znatelné zelenomodré záře spatřil i hvězdy na obloze. Zelenavá polární záře sahala až k zemi na sníh. Tudíž se nedalo zcela říci že byla tma. To světlo osvětlovalo zdejší krajinu. Adam z té krásy nemohl ani na moment spustit zrak. Krom jiného ze země všude možně na zasněžené krasové pláni vyrůstali ledové krápníky a sem tam převládaly škrapová pole či pole krápníků. Tím vším i protékala ona řeka po které přišel. Musel dávat pozor aby si nevyvrtnul nohu . Vápencové kameny pěkně klouzaly. Musel totiž opustit koryto řeky, neboť s její tok rozléval do okolí, ale aby se zas o kus dál spojil v jeden. V dáli před sebou spatřil další vrcholky hor, které tvořili podélnou stěnu na obzoru. Adam procházel polární září, takže viděl kam šlape, ale i tak. V té záři mírně po levé straně konečně v té záři spatřil záblesky nějaké vesničky. Nebo alespoň to tak vypadalo. Na jeho tváři se zjevil úsměv a rozhodl se prozkoumat onu údajnou vesnici. Hradby vesnice tvořili šedivé žulové kvádry ve tvaru iglů. Samotné hradby mohli mít na výšku dva metry. Dokonce bránu do města tvořil podobný oblouk s černými dřevěnými obloukovými vraty. Adam na nic tedy nečekal a zaklepal na bránu ta se po chvilce otevřela. Mohl tedy vejít dovnitř. Kvádrové kamenné domky se zateplenou doškovou střechou. Vstupní dveře domků ze dřeva. Z některých domků se dokonce z jejich komínů kouřilo. Obyvatelé oděni do podobných kožešinových kabátů jako měl Adam se procházeli kolem. Uprostřed vesnice se nacházela kruhová studna s vrátkem. Někteří z lidí si chodili do studny pro vodu. Díky Adamově obleku perfektně zapadal mezi zdejší lid. I tak ale budil pozornost zdejších lidí. Ti se zdáli, že si z tmy nic nedělali. Adam si tedy odchytil nějakého staršího muže, aby se zeptal dál na cestu. Věděl koho hledá, ale nevěděl kde ho najít. „Zdravím. Potřeboval bych poradit. Hledám zdejší palác a samotného Boreáse." Formuloval otázku. „To musíte k těm horám v dáli. Teda pokud jste přišel od kaňonu." Odvětil muž. „ Ano přišel jsem od kaňonu. Jinak děkuji za radu." Poděkoval Adam a opustil vesnici. Krasový terén pokračoval a jeho kroky směřovaly tentokrát ke skalám , které viděl před sebou. Polární zář jej na chvilku opustila, takže místy nad sebou viděl jen čisté hvězdné nebe. Ale vlnění záře směřovalo stejným směrem, kterým měl namířeno. Stačilo se jí držet. Stejně jako jasné hvězdy na obloze. Zdálo se že byla jasnější než ostatní. Krajina pomalu začala měnit opět svůj terén. Ledové krápníkové bodce tvořily hustá pole. Takže vypadaly jako les rampouchů. Nezbylo tedy nic jiného, než se tím promotat. Koryto řeky se stáčelo jiným směrem než šel, takže přirozená cesta se mu vzdalovala. Ty bodce byli otravné a chladné. Připadal si jako v bludišti. Nicméně se pomalu a jistě přibližoval k cíli. Když se konečně vymotal z bludiště ledových bodců ocitl se na břehu obrovského zamrzlého jezera. Mnohem většího než viděl prve. Skály a horská úbočí se tyčila na opačném břehu. Ve skalách byl i vstup do jeskyně. Což šlo vidět. Po své pravé straně mohl vidět i zamrzlé molo se stejně tak omrzlím řetězem na kterém byla uvázaná loďka. I na ní bylo znát zubů okolní teploty. Tedy celá omrzlá a zamrzlá v jezerní hladině. U mola se nacházela i roubená budova s přístavbou. Adam vyzkoušel budovu otevřít, ale byla zamčená. Zato ten přístavek se mu otevřít podařilo. Jednalo se o mnoho dřevěných barelů. „No nic." Řekl a sklad opět zavřel. Protáhl se a zamířil do jeskyně na druhé straně jezera. Led se zdál celkem pevný. „Alespoň ta zima je tu tak tuhá, že ten led nepovolí jen tak." Mluvil si stále pro sebe a vyšlapoval si to po hladině. Vzal to nejkratší cestou, tedy rovnou na přímo. Po hladině tedy přešel až do jeskyně, kde ještě nějakou dobu převládala a pak převládal zamrzlí břeh. Stejně jako vše kolem bylo zamrzlé. Led na stěnách jeskyně částečně odrážel modravé paprsky z venčí, jinak všude kolem se rozhostila tma. Jednalo se o ledovou jeskyni uprostřed skal a hor. Okolní stěny chodby postupně ztmavly, jen led pod nohama mírně zářil světle modrou barvou. Ze zdí sem tam vysel i nějaký ten krápník. Nebylo jich mnoho. Spíše se jednalo o souvislé stěny, na kterých šlo patrně vidět jak voda stékala ze stropu po stěnách a opět zamrzla. Okolní teplota opět mírně poklesla, jakmile procházel onou jeskyní. Cítil však že se blíž ke svému cíli.