O němém Jankovi ✅

15. Jak byl princ zachráněn

Další den se Madlenka s Jankem vydali opět na menší procházku. Prošli se podél potůčku, a výlet nakonec zakončili v měkoučké trávě, odkud měli ničím nezakrytý výhled na nebe. Jednalo se o jednu z mála aktivit, při kterých se mohli sblížit, aniž by si Madlenka namáhala oči čtením. Kromě psaných slov se totiž Janek mohl dorozumívat i pantomimou. A v některých případech měla Madlenka pocit, že pukne smíchy.

„A co ti připomíná tenhle mrak?" zeptala se a Janek si z rukou udělal drobná ouška a vycenil na ni přední zuby. „Myš?" zasmála se a on přikývl. „Nesmysl, vždyť ten mrak nemá žádné uši!"

Janek zamítavě zavrtěl hlavou a několikrát důležitě namířil ukazováček vzhůru, jako by jím chtěl udělat do nebe díru.

„Vztekat se můžeš, jak chceš, ale tím mu ty uši nepřivoláš," ušklíbla se Madlenka a poté se odmlčela a opět se zaměřila na oblaka.

Ticho, vážně mocný čaroděj. Přísahala by, že se při mlčení mraky dávaly do pohybu. Nedokázala ten jev vysvětlit. Po celou dobu jejich „rozhovoru" a smíchu jako by jen stály na místě, ale stačilo ztichnout a... Najednou po obloze putovaly, přesto z ní nikam neutekly. Zůstávaly před očima. Prchaly kupředu. A takto stále dokola.

„Stále přemýšlím o tom dopisu, co nám dneska přišel," otočila se po chvíli na Janka a vytáhla z kapsy vestičky složené psaní, které jim toho dne přinesla hrdlička.

Trik s nemocí princezně vyšel na výbornou, nyní však musela opět mezi lidi. A když z pokoje vyjde ona, bude muset i falešný Janek.

„Král Richard se o tvém zmizení brzy dozví. Možná už o něm ví," povzdychla si. „Co myslíš, že se stane?"

Janek sáhl do plátěné brašny, kterou mu půjčil pan tesař, odkud vytáhl papír s perem, jenže Madlenka ho chytila za ruku dříve, než na něj stačil něco napsat.

„Netuším, jak tvůj odchod král přijme, ale pokud by sem dorazil, musíš pryč."

Na odpověď se jí dostalo rázné zavrcení hlavou.

„Já se tě ale na nic neptala," sdělila mu tónem, se kterým nebylo radno si zahrávat. „Pokud sem Richard, nebo kdokoli od něj, dorazí, musíš se schovat. My si poradíme, ale pokud by ses mu dostal pod ruku ty, tak..."

Madlenka se odmlčela, jen při vzpomínce na možné hrůzy, které by mu král Richard mohl způsobit, jí po zádech přeběhl mráz. A pokud by se k němu vážně dostal, pak by s tím nemohla nic dělat. Nezáleželo na tom, jak moc měla Janka ráda, proti tusentackému vladaři a jeho moci zkrátka neměla šanci. Jedinou naději tak představoval další útěk.

„Není to napořád," dodala při pohledu na jeho ukřivděný kukuč. „Půjde jen o den, maximálně dva. Nedovedu si představit, že by tu jeho lidé zůstali déle."

Janek si opřel papír o koleno a něco na něj napsal. Poté jej předal Madlence.

„Nech...ci... tě... tu.... ne... chat," pousmála se. „A také nenecháš. Jen se skryješ v lese. Doma jsem ti už připravila uzlíček s jídlem a vodou. Až se budou blížit, vyrazíš. Zůstaneš tam pár hodin a pak se uvidí. Můžeme se domluvit, že bych na tebe čekala u spadlého kmene stromu. Však víš, tam u potoka, kudy chodíme na procházky. Jenže král Richard je velice vnímavý," dodala s povzdychem. „Mohl by mě sledovat, proto musíš být opatrný. A teď mi slib, že až ti řeknu, utečeš."

Janek na ni opět upřel pohled štěněčích očí, jako by ji snad chtěl přimět změnit názor.

„Slib mi to," zopakovala a obdržela přikývnutí. „Písemně," dodala s provokativním úsměvem a on jen s tichým povzdychem zvedl papír a napsal na něj hledané slovo. „Slibuji."