O němém Jankovi ✅

14. Jak nepotřebovali slova

Janek přikývl a opět začal něco psát. I přestože mu to trvalo jen chviličku, Madlenka si přišla jako hostinský poslední minutu před zavíračkou. S napětím sledovala jeho ruku, a poté si od něj papír převzala.

„Chtěla... bys... jít... na... pro... chá... zku... procházku?" zaváhala a on jí věnoval úsměv od ucha k uchu. „A to můžeme? Teda... Nemáte teď něco s tátou?"

Na odpověď se jí dostalo zavrcení hlavou.

„Pak... dobře. Asi. A kam bys chtěl jít?"

Janek pokrčil rameny, přesto ji jemně vzal za ruku a vedl ven ze zahrady, jako by odpověď již dávno znal. Společně vyrazili z vesnice a pokračovali podél potoka. Kráčeli po cestě, která se poté stočila do políčka a mířila do lesa. Zastavili se. Očima si vydali povel a jako by vzduchem zazněl startovní výstřel, rozeběhli se ruku v ruce polem a zapluli do lesa. Přitom se smáli, ani jeden vlastně netušil proč. Zkrátka jen tak. Bez důvodu. Bez myšlenky. Smáli se, protože mohli. A nikdo je nemohl zastavit.

„Počkej," vydechla Madlenka znaveně a zamířila k bublajícímu potůčku, na jehož břehu se nacházel kmen padlého stromu. „Posadíme se."

Janek přikývl a přisedl si k ní. Ruce držel v klíně, a zatímco Madlenka spokojeně zírala do tekoucí vody, on měl oči jen pro ni. Teprve po chvíli sklopil zrak a upřel pohled na blízký písek, do kterého zabořil prst a začal v něm kreslit kruhy.

„Ou, my si vlastně můžeme povídat i tady!" zasmála se Madlenka a opřela si hlavu o jeho rameno. „Tak povídej, jak se ti pracuje s tátou?"

Janek napsal do písku kratičkou odpověď v podobě: „Dobře."

„Dej mi víc," pousmála se Madlenka. „Prozraď mi něco dalšího. Mluv třeba o sobě."

Tehdy se v písku objevil nápis: „A co bys chtěla vědět?"

„Cokoli! Třeba... Jací byli tví rodiče? Co maminka?"

„Nepoznal jsem ji," odpověděl jí písek, a když to Madlenka dočetla, tak Janek smazal nápis a dodal. „Byla hodná."

„Je hezké, když to vyjde a maminky jsou hodné. A co táta?"

Janek se zamyslel a promnul si bradu. Napsat vlastnost k někomu, koho znal jen z vyprávění, se zdálo být jednodušším úkolem než popsat někoho, s kým se znal celá léta. S kým mluvil. Koho miloval.

Otec tu pro něj byl vždy. Kdykoli se jako dítě bál, potřeboval pomoc, nebo si chtěl jen povídat. Pokaždé si ho vzal k sobě na klín, i když měl třeba důležité zasedání. A také mu předčítal pohádky na dobrou noc, stejné, jaké znala i princezna Eliška. A Janek si je pamatoval, některé dokázal z hlavy přeříkat slovo od slova, přesto si je od něj nechával číst stále dokola. A pak o něj přišel. Výjimečně z toho nemohl vinit regenta, který v tu dobu ani nebyl na bojišti, protože zůstával s ním, přesto jako by se stalo.

Janek věřil, že pokud by se Richard vážně snažil, krále by ochránil. Všichni se málo snažili, on by něco takového nedopustil. Vrhl by se do té vřavy a otce by z ní vytáhl. Nedovolil by nepříteli se k němu ani na krok přiblížit. Bodal by a kousal a křičel a prováděl veškeré možné i nemožné věci jen, aby na konci toho všeho zůstali stát oni dva. Živí. Zdraví. Jenže se tak nestalo, o tu šanci přišel stejně jako o otce, ke kterému nyní nedokázal přiřadit žádnou vlastnost. Jedno slovo, ale jaké?

„Otec... byl," četla Madlenka nahlas, „v... vssss... Sakra práce, co to má být?" zanadávala pro sebe. „Vsss...t...ř...íc...ný. Tohle je fakt děs, nemůžeš dát něco jednoduššího?"

Janek smazal vzkaz a zkusil to podruhé. Madlenka s povzdychem protočila oči.

„Takže hodný?" povzdychla si a poté mu věnovala lehký úsměv. „Zvláštní, i po tom všem mám pocit, že se náš rozhovor nikam neposunul, a stejně musíme zůstat u jednoduchých vzkazů."

Janek zvedl prst v jednoduchém „počkej si" gestu a zvedl se z místa. Začal procházet lesní louku a sbírat drobné sedmikrásky, které k sobě svázal tlustým stéblem trávy. Hotovou kytici poté v pokleku předal Madlence.

„Pro mě?" vydechla, když si ji od něj přebírala.

Janek přikývl a obrátil se zpět k písku, kam napsal další ze zpráv.

„Nepotřebujeme slova."

„Máš pravdu, přesto mi to s nimi přijde jednodušší," pousmála se a vložila si kytici do kudrlin, které stébla obejmuly ze všech stran. „Vždycky jsem si přála mít nějakou ozdobu. Taková ta cingrlátka. Řetízek, prstýnek, náramek a tohle... To je tomu vlastně hodně blízko. Díky, Janku. Můžu ti dát pusu?" zeptala se a on s úsměvem přikývl.

Madlenka se k němu nahnula a věnovala mu lehký polibek na tvář. Rty se dotkla jeho kůže, která jí přišla... sladká? Nerozuměla tomu, Janek by jí přeci neměl nijak chutnat, lidé se NEOCHUTNÁVAJÍ! Přesto by jeho kůži popsala takto a ne jinak. Jemná a sladká jako on.

„Příště musím nějakou drobnost vymyslet zase já," odkašlala si nakonec a zvedla se na cestu zpět.

-------

No, nejsou ti dva ňuňaví? Další část doporučuji číst na vlastní nebezpečí. Povíme si něco o tom, jak byl princ zachráněn.