O němém Jankovi ✅

13. Jak se návštěva změnila v lov

Krátce po probuzení vyslala princezna Eliška hrdličku s finálním vzkazem, že byli odhaleni, a krycí akce s falešným Jankem oficiálně skončila. Snad je stihne varovat včas.

Při sledování letu ptáčka se v ní mísil podivný koktejl emocí. Na jednu stranu ji přepadl smutek, že jim nesehnali více času, na druhou cítila lehkost, díky které by se sama mohla rozletět za hranice království. Konečně se mohli vzdálit z prostoru stále stejných čtyř stěn. A posnídat ve společnosti dalších živých bytostí!

„Po tomto počinu asi vaše pravidelné návštěvy ustanou, že?" zeptala se Eliška, když společně vyrazili na snídani.

„Inu, bylo to nevyhnutelné," odpověděl Emanuel a věnoval jí lehký úsměv. „Cizí muž v ložnici princezny, něco takového nedělá dobrotu."

„Máte pravdu. A když to podáte takto," zasmála se, „je zázrak, že nás maminka tu nemoc nechala předstírat tak dlouho. Nicméně, ráda bych vám ještě jednou poděkovala. Nebýt vás, ukousala bych se tam nudou."

„Děkuji, vážím si toho," povzdychl si a upřel pohled do chodby, na jejímž konci se nacházel jejich cíl v podobě zatím zavřených dveří. „Potom, co doručíme zprávy o odchodu prince Jana, se naše cesty rozejdou. Přiměji bratra, aby se vrátil zpět domů. Nebudeme vám na obtíž."

„Nikdy jste nebyli," odpověděla se skleslým úsměvem a poté se oba zastavili. „Mluvení nechte na mně. Nechci, aby z té záležitosti vyšel princ Jan jako ten špatný, co utekl před svatbou."

„Rozumím," přikývl Emanuel a vysekl před ní poklonu. „Rád jsem vás poznal, Výsosti."

„I já vás," hlesla a sledovala, jak si bere její ruku do dlaně a naznačuje její polibek. Podobné gesto zažila mnohokrát, přesto nyní jako by na něm bylo něco jinak. Srdce jí bušilo rychleji, hlasitěji. Musela si přešlápnout z nohy na nohu, aby potlačila třes, který ji jen z pouhé myšlenky, že by se jí rty nakonec vážně otřel o kůži, přepadl.

„Smím vás doprovodit dovnitř?" dodal Emanuel a nabídl jí rámě.

Další očekávané, přesto překvapivé, gesto. Eliška se zmohla jen na lehké přikývnutí a přijetí jeho doprovodu. Přitom zamyšleně vrtěla hlavou. Ta izolace měla na její mysl velice kuriózní dopad.

Ke královskému stolu dorazili až jako poslední, její rodiče s králem Richardem již byli usazeni.

„Omlouváme se za zpoždění," oslovila je Eliška a provedla pukrle.

„Prosím, přisedněte si," pobídl je král, který po příchodu dcery vstal, a nasměroval Elišku za královnou. „Těší mě, že se ti udělalo lépe, dceruško."

„I já jsem ráda, tatínku," pousmála se a nechala si od sluhy přisunout židli, zatímco Emanuel si mlčky přisedl k bratrovi.

„A kde je princ Jan?" zamručel Richard. „Čekal jsem, že dorazí s vámi, Výsosti. Zvlášť, když jste spolu dle všeho trávili téměř každou vteřinu vašeho léčení."

„Jistě, jistě," přikývla Eliška a usrkla si čaje. „Princ Jan dnes ráno odjel."

„COŽE?!" Richardovo vyhrknutí doprovázel i pár pěstí, které narazily o stůl a rozezněly blízké hrnečky, skleničky i talíře.

Eliška se snažila maskovat své potěšení, a tak si jen mlčky skousla ret a snažila se nesmát. Zírala na talíř, kde se nacházela polévka s chlebem a hlídala si svůj odraz, aby zůstal co nejuspořádanější. Vědět, že v něm zpráva o princově zmizení zvedne až takové emoce, udělala by tak mnohem dřív.