O němém Jankovi ✅

12. Jak se krotí nezbedníci

„Pan učitel je hodný, ale přísný!" štěbetal Oldřich kráčející po Madlenčině boku, když je ráno doprovázela k budově školy.

„Musíš se hlásit a taky nesmíš nikoho tahat za vlasy," dodala Agátka, která se jí držela za druhou ruku.

„Copak vy někoho taháte za vlasy?" zasmála se Madlenka.

„Už ne," pokrčila rameny a Madlenka nad její odpovědí jen pobaveně zavrtěla hlavou.

Nepamatovala si, že by byla Agátka tak... průbojná. Najednou jí přišlo, že už nikoho z rodiny pořádně nezná. Jestli z Oldy vyleze utajený básník a z maminky generál plánující bojové strategie, asi se sebere a uteče za hranice.

Když došli až na místo, vydala se dvojčata do třídy, kde se Agátka ihned nadšeně vítala s dalšími dětmi. Část z nich Madlenka neznala ani od vidění, museli být z vedlejších vesnic. A také se zdály být různého věku, i když... Pokud by se řešilo vítězství o titul nejstaršího žáčka, pak by mezi těmi pulci neměla konkurenci.

„Jsi Agáta, že jo?" ozvala se copatá holčička, přičemž působila jako nějaký zbojník, který se chystá vyzvat dívku na duel.

„Na tohle nemusím odpovídat," odfrkla Agátka a rozeběhla se za dalšími dětmi.

„Počkej!" vyhrkla ta copatá a vydala se za ní. „Tak jsi Agáta? Že jo? ŽE JO?!"

„Pan učitel nemá rád, když si měníme oblečení," dodal Olda, zatímco se stále držel za ruku Madlenky.

„Když nebudete blbnout se jmény, mělo by to být v pořádku," pousmála se Madlenka.

„Sukně mám rád. Přemluvíš pana učitele, ať je můžu nosit taky?" zaprosil s nadějí v hlase a Madlenka ucítila, jak si za ně někdo stoupl. Vysoký stín.

„Tak co se tady děje?" ozval se za nimi mužský hlas a Olda se celý rozzářil.

„Dobré ráno, pane učiteli!"

„Ahoj, Oldřichu. Běž na místo, ano?" pokynul mu a obrátil se na Madlenku. „Vy nevypadáte jako náš nový žák. S čím mohu pomoci?"

„Jsem sestra Agáty a Oldřicha," představila se.

„Aha, nejstarší od tesařovic. Madlenka, že?"

„Přesně tak."

„Má otázka zůstává stejná. S čím mohu pomoci? Kromě incidentu s jedním vytahaným copem a jejich zvykem měnit si oblečení a jména s dvojčaty nemáme problém. Jsou to chytré děti. Olda má sice slabší čtení a počty a Agátka by zase mohla zlepšit krasopis a zmírnit drzosti, ale o tom vaši rodiče ví."

„Ono tak úplně nejde o ty dva jako spíš... o mě," polkla. „Víte, já..."

„Vašku, koukej slézt z toho stolu!" přerušil ji, zatímco pohledem krotil ušatého zrzka, který se rozhodl dupat po lavici. „Pardon, co jste to říkala?"

„Jenom, že já..." Madlenka se zhluboka nadechla. I přestože si tu řeč v hlavě několikrát trénovala, povědět ta slova nahlas se najednou zdálo být nemožné. Krev se jí nahrnula do tváří. Každá vteřina mlčení se zdála být stejně rozvleklá a náročná jako vytahování lžičky z hrnku medu.

Pan učitel nic neříkal, jen na ni trpělivě hleděl a čekal, co ze sebe vysouká. Avšak Madlenka jen zarytě hleděla do země a třeštila oči na parkety, jako by z nich chtěla vykoukat jejich tesařský potenciál.

„Zmínila jste, že nejde o dvojčata. Agáta, Vašek, od sebe!" okřikl dva rváče a opět se zaměřil na Madlenku. „Pokud tu nejste kvůli nim, pak o co jde?"