O němém Jankovi ✅

12. Jak se krotí nezbedníci

„Já... Neumím číst," hlesla.

„Aha?"

„A vím, že už jsem na takové věci stará, ale chtěla bych se to naučit. Čtení a psaní. Počítání ne, základy jsem už zvládla pochytit sama," zakončila s jistou hrdostí v hlase.

„Vaše žádost je poněkud netradiční, ale –"

„A znám se s princeznou Eliškou!" dodala rychle. „Určitě mi dokáže napsat doporučení, tak mi prosím dejte šanci. Neodmítejte mě hned."

„Jistě, rozumím," pousmál se. „Chtěl jsem říct, že vaše žádost je poněkud neobvyklá, ale nemám problém vám vyhovět. Ať už máte za sebou princeznu, nebo ne. Můžete tu zůstat s dětmi, mám jen dvě podmínky. Zaprvé, nebudete mě rušit při práci."

„Samozřejmě."

„A zadruhé, když bude třeba, pomůžete mi jako asistentka."

„Nevím, kolik toho zvládnu jako asistent," zamumlala a zamyšleně se podrbala na tváři. „Ale vynasnažím se, pane. A děkuji."

Několik následujících dní Madlenka strávila z velké části ve škole, kde panu učiteli pomáhala s rozdáváním knížek, kontrolováním pomůcek i uklízením třídy. Role pomocníka jí vyhovovala, přišla si jako velká dospělá, jenže když přišlo na samotný proces učení, netušila jak na to. A všeobjímající dětská zvědavost kolem ní jen narůstala. Žáčci se jí neustále ptali, co tam vlastně dělá, a ona se chtěla ze všech sil držet role asistentky, jenže... Netrvalo dlouho a děti zaregistrovaly, jak jim během výuky kouká přes rameno, i s jakým pohledem zírá do knížky a snaží se ji přelouskat.

„Ty neumíš číst?" zeptal se jí o přestávce nazrzlý kluk s většíma ušima.

Vašek. Pan učitel jeho jméno říkával často, obvykle ve spojení „nelez na tu lavici" a „nešermuj s tím perem". Také se rád dával dohromady s Agátkou a společně vymýšleli nejrůznější hry, které však nakonec končily jen novými zákazy. Nově se nesmělo lézt do skříně, aby na děti nepadaly poličky.

„Máš přestávku, běž si hrát," odbyla ho Madlenka, ale chlapec se nedal.

„Ty neumíš číst, že jo? No, že jo?" začal Vašek s výslechem a podíval se jí přes rameno. „Přečti mi tohle!"

„Nechci."

„Ale jooo, přečti! Nebo to vážně neumíš? Hmm? Neumíš?"

„Nech ji být!" vyhrkl Oldřich, který přerušil své zadumané zírání z okna a přeběhl třídu, aby se mohl sestřičky lépe zastat. „Madlenka ti na nic nemusí odpovídat. Madlenka je super!"

„Vždyť nic neříkám!" bránil se Vašík, ale Olda ho neposlouchal a pevně Madlenku objal.

„Nic si z toho nedělej," zašeptal jí do ramene. „My tě máme rádi, i když neumíš číst."

„Ahá!" zajásal Vašík. „Já to věděl!"

„Výborně," povzdechla si a kysele protočila oči. „No, a co s tím uděláš, Vašku? Pokud se mi chceš smát, můžeš. Mně je to jedno," dodala, zatímco brášku hladila po ruce. Ten z ní nespouštěl paže a objímal ji, jako by ji chtěl před tím známým zlobidlem ochránit.

„No, a chceš s tím pomoct?" nabídl se Vašek nakonec a Madlenka skepticky přimhouřila oči.

Pamatovala si, že jí pan učitel hned první den nastínil jistou hierarchii ve třídě. Třeba Agátka se držela velice vysoko, slyšeli na ni jak kluci, tak i holky, jen tedy s copatou holčičkou Lindou si moc nerozuměla. Ta se jí smála, že má krátce střižené vlásky, a Agátka zase ty její chtěla vytrhat. Olda se pro změnu nebavil takřka s nikým. O přestávkách sedával u sebe na místě a pozoroval s ní okolí. Často si kreslil a dle slov pana učitele prý jednou napsal krátkou básničku, co se i rýmovala: „Kapr, kapr z kapradí, maminka ho prohání. Bácla ho kladivem a už je uklidněn."

Když došlo na třídu, Madlenka tušila, že by měla úsudku pana učitele věřit a nepouštět si toho výtržníka k tělu.

„Nevěř mu," zamumlal Olda, jako by jí četl myšlenky, a blýskl po Vašíkovi očima. „Dupnul mi na nohu."

„Omylem!" bránil se klučík.

„A neomluvil se!"

„Omluvil!"

„Dobře, dobře, tak jen klid," přerušila jejich dohadování Madlenka. „Jestli mi chcete pomoct, tak... můžete oba," řekla nakonec a doufala, že toho rozhodnutí nebude litovat. Dá tomu lumpovi šanci.

„Dobře," zazubil se na ni zrzek a přisedl si.

Netrvalo dlouho, a i zbylé děti zaregistrovaly, že se ve třídě něco změnilo. Zatímco jí Olda seděl v klíně a Vašík důležitě vysvětloval, jak si má slova dělit na slabiky, zbytek třídy nechtěl zůstat pozadu. Děti se kolem nich vyrojily jako mouchy a buď poslouchaly Vašíka s Oldou, jak čtou, nebo do učebního procesu pronášely svá moudra. Když přišel pan učitel do hodiny, s podivem nad tou scénou povytáhl obočí.

„Na místa, začínáme!" zavelel nakonec a žáci se rozutekli do lavic stejnou rychlostí jako panikařící švábi, když se rozsvítí. Jen Olda jí ještě chvíli zůstal sedět v klíně.

„Jsi šikovná," zamumlal a věnoval jí rychlou pusu na tvář. Poté se i on přesunul na své místo vedle Agátky a mohlo se pokročit ve výuce.

***

„Všiml jsem si, že jste dnes během přestávky trávila dost času s dětmi," oslovil ji pan učitel, když ve třídě osiřeli a společně ji dávali do pořádku na další den.

„Mám tu sourozence," odpověděla Madlenka s výmluvným úsměvem.

„Jistě, nicméně mi nemohlo ujít, že o vás projevily zájem i jiné děti. Zvlášť Vašík, ještě nikdy jsem neviděl, že by přestávku trávil čtením," zavrtěl nad tou větou pobaveně hlavou.

„Pravda, začal mi věnovat víc času než Agátce. Mám to teď u sestřičky pěkně nahnuté," zasmála se.

Do této chvíle si pamatovala Agátky ukřivděný výraz, když dívenka nabídla Vašíkovi nějakou z jejich her a on ji odmítl, že si chce číst.

„Postupujete velice rychle," pokračoval pan učitel v hodnocení. „Zvládáte číst otevřené slabiky a psát základní tiskací písmena. Za tak krátkou dobu můžeme hovořit o ohromném pokroku."

„Přesto... Nestačí to," polkla.

„Ano, zmínila jste, že chcete umět číst vzkazy od princezny Elišky. Tam nás čeká ještě práce, královské rodiny mívají vytříbený rukopis plný kliček a kudrlin, který by dělal problémy i mně."

„Aha," hlesla při vzpomínce na dalšího člena jedné takové královské rodiny, jehož vzkazy chtěla číst.

„Nicméně, co není, může být! A také jsem přemýšlel o tom vašem návrhu, jestli by Agáta mohla do výuky chodit v kalhotách a Oldřich v sukni. Je to poněkud nevšední, ale návrhy, co vzejdou z vaší rodiny, snad ani jiné být nemohou," nadhodil pobaveně. „Berte tedy vaši žádost za přijatou a zítra můžeme pokračovat. Věřím, že ten boj s psacím písmem nakonec také vyhrajete. Jen musíte vytrvat."