O němém Jankovi ✅

11. Jak se Madlenka rozhodla zlepšit

Madlenku až překvapilo, jak Janek do domácnosti rychle zapadl. Již následující den trávil s jejím tátou ve stodole, kde ti dva nejprve zamyšleně pozorovali dřevo a poté kreslili návrhy všemožných výrobků, ke kterým by jejich úsilí mohlo vést. O tatínkovi věděla, že kreslit umí. Když byla menší, nechávala si od něj tvořit obrázky na přání. U Janka se zase přesvědčila, jak moc levý v tomto oboru umí být. Přesto se zdálo, že si ti dva rozumí.

Z dalšího ze vzkazů od princezny Elišky se mohli dozvědět, že se doktor její předstírané migrény vskutku zalekl a na pár dní by měli mít od všeho a všech klid. Madlenka vzala dva hrnečky s čajem a vydala se za pracanty.

„Tenhle typ zdobení jsem ještě nezkoušel," zaslechla zpoza přivřených dveří tatínkův smích. Zrovna se nacházel uprostřed zkoumání jednoho z Jankových návrhů, když ji zahlédl. „A... Pilko, co tě k nám přivádí?"

„Nesu občerstvení," pousmála se Madlenka a zvedla hrnečky.

„Díky, polož to třeba tady, prosím tě," mávl rukou, zatímco opět zíral do papírů. „Teď tu řešíme, jak vyplnit prostor dřevěné brože pro Růženku, však víš, nejstarší dceru řezníka. Bude se vdávat a... Janek tu plochu pojal vážně netradičně."

Madlenka jim nakoukla přes rameno, ale když spatřila papír pokrytý nesrozumitelnými čarami, čmáranicemi a dalšími podivnostmi, zase se odtáhla.

„Úplně jsem zapomněla že neumíš kreslit," ušklíbla se nakonec a Janek jen s podivem povytáhl obočí.

„Ale, Pilko!" pokáral ji táta. „Něco takového se neříká."

„Neboj, my se jen tak škádlíme!" bránila se, přesto se k Jankově povytáhlému obočí přidalo i jisté uražené odfrknutí. Zněl jako kůň.

„I když jsou jeho kresby prostší, nápady z nich přímo srší!" pokračoval tatínek nadšeně a jmenovaný se na něj spokojeně zazubil. „Až skončíme s dárkem pro řezníkovu dceru, musíme vymyslet ten stolek pro maminku. Ideálně něco jednoduchého. Jako dílky skládačky, co do sebe hezky zapadnou. Co na to říkáš?"

„Ale Janek přeci –"

Madlenka už chtěla zmínit chlapců handicap, ale Janek se chopil pera a dal se do psaní.

„No, jistě!" zaradoval se tatínek. „To je ono!"

„A co?" zaváhala Madlenka, zatímco bezradně zírala na papír pokrytý písmeny. „Co je tam?"

„Ty nevíš?" podivil se a pohlédl na Janka. „Chlapče, běž nasekat dříví, ano? A když najdeš nějaký pěkný kousek na tvoření, dej ho stranou."

Janek přikývl, věnoval Madlence lehkou úklonu a poté se vydal ven. I ona se rozhodla k odchodu, ale otec ji zastavil.

„Holka zlatá, co se to s tebou děje?" oslovil ji konejšivým, přesto káravým tónem. „Myslel jsem, že máš toho kluka ráda."

„Taky že ano!" bránila se, ale on jen zavrtěl hlavu.

„Nemyslím si. Dobíráš si ho za kreslení a teď mu ještě bráníš v komunikaci."

„V ničem mu nebráním! Jenom neumím číst."

„Tak proč ses to ještě nenaučila? Dokonce i Agátka s Oldou to už umí."

„Jistě, ale na něco jsi zapomněl, drahý otče," zamručela, a založila si ruce na prsou. „Agátka i Olda tu mají školu. Za mě žádná taková věc nebyla."

„Ale teď je, takže co ti brání?"

Madlenka si jen tiše povzdychla.

„Jsem už velká holka, tati," odpověděla nakonec. „Nemůžu se jen tak začít učit číst a psát, je to... trapné. Navíc, ani máma tohle neumí!"