O němém Jankovi ✅

10. Jak se pracuje se dřevem

„Je to od princezny!" pískla Agátka.

„A píše, dou...fám," chopil se slova Olda. „Že... jste v po...řá... pořá...d... ku."

„A je tam něco o našem hostovi?" dodala maminka a dvojčata začala přejíždět po papíru prstíky.

„Je tady dě...ku...ji," ozval se Olda a Agátka mu vytrhla papír z ruky.

„Co přesně chcete najít?" dodala holčička pedantsky a zvedla si papír nad hlavu.

„Janek, jmenuje se Janek," pousmála se Madlenka, když pozorovala jejich počínání. Měli si na to čtení raději pozvat tátu, jenže ten byl s největší pravděpodobností zavřený ve své pracovně, vlastně stodole, kde usilovně přemýšlel, jaký kus nábytku zase stvoří.

„Našel jsem ho!" zajásal Olda a chopil se papíru. „Tady. Já... nek."

„Já byla první!" zaprotestovala Agátka a důležitě se mu podívala přes rameno. „Janek. Jo, je tam!"

„Dobře, dobře, to mi stačí," povzdychla si maminka. „Pokud si to vážně přejete, může tu zůstat. Představ ho tatínkovi, otázku práce a ubytování vyřešíme později."

„Dobře. Díky, mami!" zaradovala se Madlenka. „Povolení obejmout?"

„Uděleno," pousmála se, a kromě Madlenky se na ni vrhla i dvojčata. „A teď už běžte! Honem, nebo nebudeme mít oběd. Pusť mě, Agátko," odsunula dítě v sukni, a to jí věnovalo ukřivděný pohled.

„Jsem Olda," ozvalo se zamručení, ale maminka jen zavrtěla hlavou.

„Ne, nejsi."

„Ne, nejsem!" zazubila se na ni Agátka a s hurónským smíchem vyběhla ven.

Madlenka si v duchu oddychla. Už začínala věřit, že si dvojčata vážně spletla. Po tomto zjištění se cítila opět o něco lépe a s úsměvem na tváři vedla Janka k jejich poslední zastávce, stodole. Ještě zbývala jedna osoba, se kterou se musel seznámit, aby zde měl klidný pobyt.

„Tati? Jsi doma?" zaklepala na dveře, ale z druhé strany se nic neozvalo.

Madlenka se zamračila. Na ticho jako odpověď spoléhat nemohla. Kromě klasického hluku v podobě tlučení, pilování, stloukání, řezání a podobných tesařských kousků, dokázal její táta třeba hodinu sedět na místě a jen zírat do prázdna. Prý, že si tím lépe utřídí myšlenky.

Ráda ho poslouchala, jak mluví o práci. Vždy to působilo tak... barevně, plné fantazie a chaosu. Zároveň se zde nacházela logika i řád, nedokázala se tomu dostat na kloub.

Táta jí svět ve své hlavě přibližoval jako neustálý proud nápadů, který se nedá zastavit a převalí se přes cokoli, co se mu postaví do cesty. Myšlenky na oběd, data jejich narození, domluvené schůzky, nic se tomu toku nedokázalo ubránit a vše bylo nakonec smeteno a zaplaveno nejrůznějšími obrazy, které se rodily z náhody. Nikdy přesně nedokázal určit, kdy to přijde. Mohlo se jednat o zvuk, sen, část zaslechnuté hudby nebo konverzace, jakýkoli menší, či větší zážitek. Během tohoto procesu se její tatínek ocital zcela mimo svět a nějaké zaklepání na dveře mohl vzít čert.

„Jdeme dovnitř!" dodala jejich příchodu menší varování.

Poté otevřela dveře, čímž odkryla výhled na pracovní stůl, za kterým seděl zadumaný muž. Na první pohled působil jako docela běžný chlapík, avšak jeho přemýšlivé oči skryty za drobnými kulatými brejličkami mu společně se světlými vlasy rozčepýřenými do všech světových stran dodávaly vizáž šíleného vědce.