O němém Jankovi ✅

9. Jak se utíkalo

Vylézt na zeď zámecké zahrady by Madlenka ještě zvládla. Byť si v té tmě neviděla ani na špičku nosu, asistence Janka a princezny jí pomohla dostat se až nahoru, odkud však, naštěstí i bohužel, vedla pouze jediná cesta. A to dolů.

„Auvajs," sykla, když dopadla do hromady seschlých větviček. „Janku?" pokračovala šeptem, zatímco rukou šmátrala po zemi. Přísahala by, že z té zídky sklouzli spolu. Dokonce ho i slyšela. Buď vedle ní dopadlo hříbě, nebo tam přistál Janek.

Jakmile místo kopýtka nahmátla paži, došlo jí, že možnost B byla správně. Janek k ní přiklekl, poznala jeho jemný dotyk, a pomohl jí na nohy. Přísahala by, že si při pádu sedřela koleno a sukni měla celou od hlíny. Byť ani jednu z těchto věcí nemohla přes tmu hustou jako vlčí kožich zahlédnout, svědící kůže na nohách společně s otravným pocitem pálivých dlaní plných jehličí, jí napověděla, že její stav nebude jako ze škatulky.

Přerývaně se nadechla. Nejraději by se sebrala a utíkala, kam jen by ji nohy zanesly. Něco uvnitř jí říkalo, ať se dá do pohybu. Že mají nepřítele přímo za zády a čím déle zde stojí, tím snadněji je chytí. Zároveň však cítila pevný stisk Jankovy dlaně, který dokázal utišit blesky nervozity i mračna neklidu, které se v ní bily jako o život. Stačilo, aby jí přejel palcem po hřbetu ruky a jako by se jednalo o zprávu. Slova tak jasná, že nebylo třeba je vyslovit.

„Dobře, půjdeme třeba tu–" Zaškobrtnutí vzalo Madlence veškerou chuť větu doříct a ona opět slétla do jehličí a klacíků. „Zatraceně, já bych se na to... Prostě najdeme nějaké místo, kde přespíme," zavrčela a děkovala vyšší síle, že je Janek němý.

Dovedla si představit, jaké nemístné poznámky by na ni mohl mít. Sedět v trávě jako bobek, mohlo být snad ještě něco potupnějšího? Odpověď zní ano. Ano, může.

Jakmile byla zdánlivě nekonečná tma konečně pokořena a na nebi se objevilo slunce, čekalo Madlenku další nepříjemné zjištění. Její sukně. Když se narovnala, zjistila, že již nějakou dobu měla její zadní část vyhrnutou až k pozadí, div jí srnky, datli a kdovíjaká lesní verbež nezírala až do krku.

„No, dopr... háje!" vyhrkla a párkrát si dlaněmi poplácala látku. „A co má být zase tohle za výraz?" pokračovala podrážděně, když zaregistrovala Janků pohled. Ten kluk seděl v trávě a usmíval se na ni jako měsíček na hnoji. Provokatér jeden. Jistě o jejím trapném stavu věděl a nic jí neřekl!

Madlenka nakvašeně trhla sukní a přitiskla si ji k tělu. „Vesnice je tudy," odfrkla a vyrazila.

Jakmile Janek zaznamenal její svižný krok, vyšvihl se na nohy a vydal se za ní. Madlenka mu však nevěnovala pozornost, pouze chvílemi zpomalila, jindy zrychlila, a v duchu se bavila nad jeho snahou držet s ní tempo.

„Maminka s tatínkem se ti budou líbit," přerušila po několika krocích ticho a Janek zpozorněl. „Oba jsou hodní a šikovní, jen každý jinak. Mamka skvěle peče a taky vyšívá, táta dělá tesaře. Chlubí se tím, že v téhle profesi musí mít dobrý vkus na dvě věci: dřevo a lidi. Někdy si z něj děláme legraci, že je jako náš hlídací pes."

Janek se při zmínce o psím hlídači pousmál. Sám takového mazlíčka měl, dostal ho ještě jako malý. Štěně s černobílou srstí, černýma ušima jako plácačky a flíčkem na levém oku. Říkal jí Esme a téměř každý večer s ní spal v posteli, i když věděl, že by něco takového neměl. Jenže si nemohl pomoci. Znal ten zákaz, přesto ji pokaždé schoval pod deku a tulil se k ní.

Když jej otec přišel zkontrolovat, tak schválně předstíral spánek. Tiskl fenku k sobě a štěňátko plně spolupracovalo. Tiše se na něj lepilo, ani tvář mu neolízlo. Přitom zrovna blízání a žužlání patřilo do Esmeniných koníčků. Jen jednoho večera se neudržela a pod dekou štěkla. Janek netušil, co se tehdy stalo. Možná byla nadšená? Nervózní? Překvapená? Možná o sobě jen chtěla dát jen vědět, ale při tom zvuku v něm hrklo. S hlavičkou schovanou pod dekou na štěně třeštil vyděšená kukadla. Věřil, že budou objeveni, přesto se tak nestalo. Zaslechl jen lehký smích a zavření dveří.

Tehdy si myslel, jak mu vše vyšlo a dokázal obalamutit samotného krále. Až později mu došlo, že otec dovolil, aby ho převezl. Že celou dobu o fence věděl. Jak by také ne, Esme rostla jako z vody. Stačila jí jen chvilka a z kuličky vyrostla v silnou psí dámu. Kdepak jí byl asi konec?

„A pak jsou tu ještě Olda a Agátka," pokračovala Madlenka ve vyprávění. „Mladší sourozenci, dvojčata. Prakticky k nerozeznání, jen pozor, někdy si mění oblečení a Agátka pak dovádí v kalhotách, Olda v sukni. Musíš být opatrný, abys je nepopletl, i když u tebe to asi nehrozí."

Janek s podivem natočil hlavu na stranu.

„Stejně jim nemůžeš říkat jménem," vysvětlila. „Takže tebe ohledně záměn trápit nebudou."

Zlehka přikývl a opět přizpůsobil krok tomu jejímu. Z trávy brzy došli na udržovanou cestu, po které vystoupali do kopce. Odtud měli výhled na celou vesnici. Několik jednoduchých domků ze dřeva zaplňovalo travnatou plochu rozdělenou na pastviny, pole i zahrádky. Z komínů se kouřilo a čistý, bílý dým s sebou nesl vůni něčeho moc dobrého. Z dálky k nim doléhaly zvuky chovných zvířat. Ržání koní. Bečení ovcí. Mečení koz. Jednalo se o nesourodou scénu plnou zvuků, vůní i barev, které by se mohly navzájem překřikovat, omezovat, ale místo toho spolupracovaly a tvořily něco neskutečně nádherného. Domov.

Janek se zastavil a spokojeně přivřel oči. Jemný větřík ho hladil na obličeji. Vnímal klid, který s každým krokem od zámku jen sílil. Pocit lásky. Bezpečí. Netušil, odkud k němu ty vjemy přicházely. Jejich zdroj se zdál být všude kolem. Země, vzduch, dokonce i samo slunce jako by zde svítilo jinak. Vřeleji.

Madlenka zaznamenala jeho nepřítomný úsměv a též se zastavila. Nijak jeho chování nekomentovala, jen ho tiše pozorovala, a když se Janek dal opět do pohybu, pokračovala i ona. Přitom mu povídala, kdo kde bydlí. Poslouchal ji, nebo se o to alespoň snažil, přesto neustále těkal pohledem po okolí. Působil jako sysel stojící na zadních, který se zvědavě rozhlíží, co by kde snědl. Hlavně, aby mu nic neuteklo. Aby ho něco neminulo. Jeho všemi směry rozptýlená pozornost tak ve výsledku přinesla zjištění, že ten větší dům na náměstí je škola, kam dochází všechny děti z vesnice a blízkého okolí, a také že Madlenčini sousedé nemají rádi jablečný koláč. Nebo ho naopak milují? No, nic, stejně neumí péct.

„A jsme tady. Rodiče se ti budou líbit," dodala Madlenka, když se blížili k brance.

Tehdy spatřila další z Jankových lehce nepřítomných úsměvů, který v ní probouzel nesrozumitelnou touhu jej obejmout. Z nějakého důvodu si přála chytit se ho a již nepustit. Držet se tak dlouho, dokud ji nezradí tělo, nebo ji od sebe sám neodstrčí. Nechápala proč, zkrátka jí to tak přišlo správné. Přesto se snažila pamatovat na jeho strach z lidí a úzkost, která doprovázela jakýkoli bližší kontakt. Již se ho naobjímala dost, měla by mu dopřát pauzu.

Nevěděla, jaké věci má za sebou. Stačila jí jen chvilka s tím strašným mužem, aby pochopila, že svět krále Tusentakků s sebou přináší jen nikdy nekončící trápení. Přesto Janek zůstal jemný, neobroušený. Žádné drsné hrany zbarvené krutostí. Pamatovala si, s jakou něžností jí přejel bříšky prstů po hřbetu ruky. Jak může někdo, kdo od minulosti zažil jen samé kopance, zůstat takovým... Jankem?

Naposledy se zadívala do jeho vřelých očí a otevřela branku. Nakonec asi nezáleží na tom, kolikrát je člověk poslán do kolen. Hlavně, když pokaždé vstane.