O němém Jankovi ✅

8. Jak se tvořil řízek pravdy a lží

Plán princezny Elišky by se dal popsat jako „v jednoduchosti je krása". K jeho úspěšnému provedení potřebovala kromě své maličkosti pouze dvě složky: prince a migrénu. Nutno dodat, že poté, co Emanuel dorazil do jejího pokoje, mohla s radostí prohlásit, že měli vše splněno.

„Tohle nemůže nikdy fungovat!" postěžoval si Emanuel zabalený v cestovním plášti, když za sebou zavíral dveře do její komnaty. „Nikdo mi neuvěří, že jsem princ Jan!"

„Pokud budete i nadále takto brebentit, tak nás chytnou určitě," zamumlala Eliška, zatímco si listovala pohádkovou knížkou, kterou Janek již nepotřeboval. „Bolí mě hlava a chci trávit čas jen s princem, který nemluví. Něco takového dává smysl, že? Pokud budete zticha, zvládneme to."

„Ale..." Emanuel se chystal na protest, ale nakonec jen sevřel ruce v pěst a poodstoupil ode dveří.

„Posaďte se," pobídla ho Eliška a vzhlédla od knihy. „Chvíli tu pobudete, musí to vypadat, že mi zde princ Jan dělá podporu v těžkých časech nemoci."

„Ano," přikývl s povzdychem a posadil se na židli naproti. „Nejste ale vážně nemocná, že? Jen to předstíráte."

„Jsem v naprostém pořádku." Eliška odložila knihu a zachumlala se do deky. „Ale musíme našeho doktora přesvědčit o opaku. Podáte mi ten obklad, prosím?" dodala a ukázala na stůl, kde ležel kapesník nasáklý teplou vodou. „Děkuji. Mám k tomu přidat i kašel?"

„Asi záleží, jak moc si věříte, Výsosti," odpověděl Emanuel s nesmělým úsměvem. „A slyšel jsem, že na migrénu pomáhá spíše chlad."

„Opravdu?" podivila se a zvedla si kapesník z čela. „Odkud máte takovou znalost?"

„Kolega na migrény trpěl. Těžce se mu trénovalo a přišel na to, že kapesník namočený ve studené vodě dělá při náhlé bolesti hlavy zázraky."

„Tak kolega?" zaváhala a natočila se k němu. „Z jaké práce?"

„Voják."

„Vy jste byl vojákem?"

„Ano. Tedy... Absolvoval jsem výcvik, nejde o nic speciálního."

„Podceňujete se. Mělo mě to napadnout, máte mužnou postavu."

„Vážně? Tedy... děkuji." Emanuel stočil pohled na stranu a na tváři se mu objevil přitroublý úsměv. „To byl vlastně jeden z důvodů, proč jsem se bál za prince Jana vydávat. On je poněkud vychrtlý. Je jen otázkou času než mě někdo na cestě sem, nebo zpátky zastaví. Vždyť je to ještě dítě, ani vousy nemá!"

Eliška na to nic neodpověděla, jen se na něj usmívala, což jej poněkud znervóznilo.

„Řekl jsem snad něco špatně?" polkl.

„Ale vůbec ne. Jen se hezky posloucháte, to je celé."

„Aha? A myslíte to vážně?"

„Samozřejmě, proč bych vám jinak takové věci říkala?"

„Protože si ze mě můžete dělat legraci," pokrčil rameny. „Vím, že neumím mluvit s urozenými. Je to těžké, tak moc se snažím působit zdvořile, až pokaždé vyblekotám něco nevhodného."

„Zatím si vedete skvěle. A jaké byste měl problémy, vždyť i vy jste urozený muž, princ."

„Ne, tak úplně," povzdychl si a zavrtěl zamítavě hlavou. „Ten titul si nezasloužím. Mám ho jen díky bratrovi, který se stal králem. Je to jeho úspěch, jen a jen jeho. Pracuje pro zemi, prince Jana léta vychovával, chránil před nepřáteli, riskoval pro něj život... Můj bratr je hrdina. Porazil nájezdníky. Ukončil válku. Něco takového bych já nikdy nezvládl."