O němém Jankovi ✅

8. Jak se tvořil řízek pravdy a lží

Po těchto slovech jeho oči posmutněly. Vzpomněl si na časy, kdy s Richardem ještě jako kluci pro rodiče pásali husy. Nebo spíš Richard je pásal, zatímco Emanuel sotva dokončil fázi batolení a stěží se držel na nohách. Přesto se i přes výraznější věkový rozdíl snažil s bratrem udržet krok. Pomáhat mu. Být užitečným pro něj i rodinu. Jenže nakonec veškerou práci stejně odvedl Richard a rodiče ho za to přirozeně milovali. A vůbec nezáleželo na tom, že se jeho bratr vlastně nesnažil a po celou dobu jen otráveně protáčel oči. Husy ho poslouchaly na slovo a ani jednou ho neštíply. A pak tu byl on, přerostlé batole, co se k těm zobákům bálo přiblížit, přesto se o to opakovaně pokoušelo. Mladší bratr, ten snaživý, ale jinak neschopný. Vždy do toho dal vše, ale nikdy to nebylo dost.

„I naši rodiče ho mají raději," pokračoval Emanuel se skleslým úsměvem a stočil pohled k oknu. Přitom ho píchlo u srdce, jako ostatně pokaždé, když si vzpomněl na domov.

Jezdil za nimi často, vlastně kdykoli se k tomu naskytla příležitost. Na statku bylo vždy co dělat a rodiče se nacházeli v pokročilém věku, takže dávalo smysl ulehčit jim, co nejvíce to jen bude možné. Jenže ho nikdy nevítali... s nadšením. Pokaždé čekali Richarda a pokaždé byli zklamáni, když na prahu stanul on. Co na tom, že si byli s Richardem podobní, Emanuel byl považován za toho „nevydařeného". Prý měl malé čelo a nevýrazné lícní kosti, zatímco jeho bratr představoval vzor mužnosti. Nezazlíval jim ten názor, vlastně ho i chápal. Sám si mnohokrát přál být alespoň zčásti jako on. Ten šikovný, charismatický, inteligentní, výřečný...

„Kdykoli jsem přijel domů, ptali se jen na jeho," pokračoval Emanuel téměř šeptem a snažil se ignorovat bolest v hrudi. „Jejich prvorozený syn, jejich pýcha. Nezazlívám jim to. Přeci jen, proč marnit čas s chudákem, když můžete mít krále, ale... Proč vám to tady vlastně povídám?" zasmál se a konečně odtrhl pohled od okna. „Omlouvám se, Výsosti, zase mluvím nesmysly."

„Mluvíte o tom, jak se cítíte, něco takového nemůže být nikdy nesmysl," odpověděla Eliška, která ho celou dobu mlčky poslouchala. „Přesto... Váš bratr vám napovídal lži. Možná ukončil válku s nájezdníky, ale zde to končí. Princ Jan pod jeho vedením trpěl více než kdyby se vážně ocitl v nepřátelském táboře a troufám si říct, že jeho němota může být způsobena z velké části právě chováním krále Richarda."

„Ne." Emanuel vstal ze židle a zamítavě zavrtěl hlavou. „Můj bratr by nikdy nic takového neudělal. O prince pečuje, byť někdy poněkud drsněji. Ale to jen proto, že se na tom dohodli!"

„O tom velice pochybuji."

„Nikdy by mi nelhal."

„Řekl vám, že princ zemřel."

„Ale to bylo jiné, tehdy Jana chránil a... Vím, že můj bratr není bezchybný. A jistě, umí být velice náladový, ale také se umí obětovat. Bojoval za naše království!"

„Vy přeci také."

Eliška si udržovala chladný hlas, kterým předkládala věcné protiargumenty a Emanuel se pomalu ocital ve slepé uličce.

„Ale... Pro prince Jana si poranil nohu!" zvolal nakonec vítězným tónem. „Kulhá, kouslo ho nějaké divoké stvoření, když před ním to dítě chránil. A ano, tehdy mi řekl, že princ zemřel, ale byť se jednalo o lež, kulhání je pravé. Má ošklivou jizvu od zubů, které rozhodně patří zvířeti, a to jen proto, že prince chránil!"

„Když myslíte. Nezapomeňte, že jste nyní němý."

Eliška již neměla v úmyslu v této konverzaci pokračovat. Nemůžete osvítit uzavřenou věc, pokud se nenajde alespoň škvírka, která by umožnila světlu proniknout. A u Emanuela ji necítila, takže se k němu jen otočila na zády, čímž taktně naznačila, že jejich hovor považuje za ukončený.