O němém Jankovi ✅

7. Jak se vydali do zahrad

Ještě toho večera za Jankem dorazil krejčí a vzal si chlapcovy míry s tím, že mu bude oblek nachystán do několika dní. Po této poznámce se s ním Richard div do krve nepohádal, že chce mít vše připravené do zítřka, zatímco se mu krejčík snažil vysvětlit, že i kdyby pracoval celý večer, tak neodvede ani polovinu zakázky. Přeci jen v objednávce nestály jen kalhoty, či košile, ale prakticky se tam nacházel celý set, který měl být hotový od píky! Král Richard se nechtěl spokojit s ničím, co nebude zbrusu nové a originální. Nic, co by mělo svého dvojníka, jedině tak oslní. A krejčí věděl, že pokud má onen princ Jan vypadat k světu, poté nemůže nic uspěchat.

Verdikt nakonec skončil na třech dnech, které se zdály být k uspokojení obou stran. Richard s bratrem poté ještě chvíli zůstal na pokoji a dohlédl na to, aby byl Janek na schůzku s princeznou připravený. Mladík měl na sobě běžné ošacení doplněné o cestovní plášť, jehož kapuci mu Richard spokojeně přetáhl přes hlavu.

„A koukej se tam chovat slušně," dodal, když ho pouštěl na chodbu.

Janek vyklopýtal ven a teprve tehdy si dovolil s úlevou vydechnout. Na tváři se mu objevil spokojený úsměv. Stačil jen jeden krok ven doplněný o zvuk zavírajících se dveří a ze srdce mu spadl kámen, který ho celou dobu táhl k zemi. Richard ho skutečně nechal jít samotného! Nedokázal tomu uvěřit, ten muž, který ho roky držel na vodítku jako psa, ho nyní pustil z dohledu! Janek se až škodolibě pousmál. Léta opatrnosti a nyní takováto chyba.

Bohužel pro něj měl však i král Richard podobné tušení a jakmile se za Jankem zavřely dveře, obrátil se na bratra, který stál mlčky po jeho boku.

„Sleduj ho. Sleduj je oba a pokud se ti nebude cokoli pozdávat, přiveď toho kluka sem."

„Ale princezna psala, že má př–"

„Vím, co psala," přerušil ho Richard. „Proto tam také nebudu osobně, mohly by z toho být zbytečné problémy. Ale ty, můj bratře, bys mohl fungovat jako náhodný kolemjdoucí, který odhalí případnou nepravost. Nezklam mě," zasyčel a poslal Emanuela kupředu.

Mladý muž hlasitě polkl, ale nic nenamítal. Opatrně otevřel dveře, a když na chodbě nikoho nespatřil, vyrazil na výzvědy.

***

Janek vešel do zahrady a vír emocí ho strhl takovým způsobem, že na moment zcela zapomněl, jak se správně dýchá. Vážně zde stojí úplně sám, svobodný? Může zmizet z dohledu, utíkat, tancovat, plavat i zpívat! Ne tedy v tom klasickém, slyšitelném slova smyslu, to jistě, ale v hlavě si zanotuje jako nikdy předtím!

Kromě hřejivých pocitů radosti a osvěžující svobody mu však hrdlo náhle sevřela úzkost. Stál v zahradě. Zcela sám. Kde zůstala princezna? A Madlenka? Zničehonic se zvedl vítr, který ho donutil přitáhnout si plášť blíž k tělu. Chlad mu zalézal pod kůži a vytrvale se do něj zakusoval. Pochyby sílily. Možná, že měl udělat víc. Málo se snažil. Měl se doptat, zjistit další informace týkající se jejich plánu. Jenže kvůli tomu hroznému prokletí, chatrnému zdraví, schopnosti vyluzovat ze sebe jen zvířecí zvuky, byl odkázán jen na náhodu. Na to, že se o něj někdo postará. Jak hezké by bylo v sobě opět najít sílu i hlas. Stát se znovu člověkem.

„Janku!" zašeptala Madlenka a objala ho. „Půjdeme, princezna Eliška na nás čeká!"

Janek se začervenal a stočil pohled do strany. Nechal se vést klikatými cestičkami do prostoru, který však neznal. Díky Madlence a jejímu představování prací na zámku se sice dostal ke květinám nacházejících se na samém začátku zahrad a taktéž objevil krásy skleníku, ale část pyšnící se vysokou zdí porostlou břečťanem mu až do této chvíle zůstávala záhadou.