O němém Jankovi ✅

7. Jak se vydali do zahrad

„Janku, moc ráda tě vidím," přivítala ho Eliška. Na tváři měla usazené brýle, zřejmě, aby je lépe viděla přicházet. „Vlastně princi Jane," opravila se. „Už jsem se bála, že nepřijdete."

„Hlídky stráží u brány," doplnila ji tiše Madlenka. „Tahle zídka je ale překonatelná a na druhé straně je už jen les a pak má vesnice. Tam budeš v bezpečí."

„Jedná se pouze o dočasné řešení," dodala princezna. „Potřebujeme se zbavit hrozby v podobě krále Richarda, poté vymyslíme, co dál. Zůstaneme ve spojení, budu vám psát, a nyní už běžte. Čím déle zde setrváme, tím větší šance, že nás chytí."

Janek přikývl a přistoupil k zídce. Přeměřil si ji pohledem, hledal výstupky, které by mohl využít, a vzhledem k jejímu stáří se mu podařilo objevit několik možných záchytných bodů. Bez výraznějších obtíží se mu podařilo vyhoupnout nahoru, odkud podal ruku Madlence. Tehdy se z blízkého křoví vynořila další postava.

„Stop!" sykl s jistou naléhavostí Emanuel a než se Janek nadál, stál muž u zídky, ze které se ho pokusil stáhnout k zemi. Janek ho však jen plácl přes prsty a věnoval mu ostrý pohled, kterým jako by mu sděloval: „Už to sakra nedělej."

„Odkud se tu berete?!" vyhrkla Madlenka a poté ztišila hlas a obrátila se na princeznu. „Myslela jsem, že když máte své brýle, tak ho uvidíte."

„Asi bych si k nim měla přidělat svíčičku na noční vidění," zamručela Eliška a obrátila se na Emanuela. „Co zde pohledáváte? Jako by nestačilo, že bylo mé intimní psaní čteno nahlas před vámi i vaším bratrem. Nyní se vměšujete do našeho setkání. Nejenže vám dělá problém listovní tajemství, ale zřejmě i samotné pochopení textu. Jinak si nedovedu vysvětlit, co na větě ‚přijď sám' naznačilo, že vás zde rádi uvidíme."

„Já... ale..." Emanuel začal stavět svou obranu, ale měl to marné. Eliška, jako by jej neposlouchala, se opět obrátila za Jankem. „Nevšímejte si ho. Madlenko, pojď, princ Jan ti pomůže nahoru. Buďte opatrní, najděte v lese klidné místo na přenocování a pokračujte v cestě až za dne."

„A co zde princ Emanuel?" polkla Madlenka a nechala si od Janka za menší asistence princezny pomoci na zídku. „Co hlídka?"

„Nikdo se o vašem útěku nedozví," uklidnila ji Eliška a obrátila se na jejich narušitele. „Že?"

„Ale... jak bych... Já mám... bránit, aby..."

„Takže domluveno," zasmála se princezna a zamávala jim. „Šťastnou cestu, my zde s princem přichystáme menší zdržení. Pár dní ani nepoznají, že jim někdo chybí. Šťastnou cestu a opatrujte se!"

„Ale... princezno... Výsosti," polkl Emanuel a bezradně se zadíval na zídku, která nyní vězela prázdnotou. „To ne. Princ Jan... Já... Musím to jít nahlásit."

„Ne, nemusíte. Vše je pod kontrolou," usmála se Eliška a vzala ho stranou. „Poslal vás bratr?"

„Ano, ale –"

„Ze všech lidí na světě musíte právě vy vědět, jaký je člověk."

„Není zlý. Jen někdy umí být vzteklejší, když není zcela po jeho. Ale když je spokojený, dá se s ním krásně vyjít!"

„Viděl jste, co provedl Jankovi?" Eliška na něj obrátila svá modrá kukadla, která se zpoza sklíček brýlí zaleskla.

„Co přesně," zaváhal, neschopný se od ní odtrhnout.

„Léta ho trýznil, mučil, držel o hladu a bil. I nyní, na pozemku mé rodiny, se mu za zavřenými dveřmi děla zvěrstva, o kterých byste nechtěl vědět. Že váš bratr není zlý člověk? Uznávám, svět není černobílý a stejně tak i lidé v sobě pojí více, než je na první pohled znát, přesto váš bratr, on..." Eliška se odmlčela a strhla pohled na stranu. Přetrhla tak kontakt, který mezi nimi po celou dobu konverzace vedl jako tenká linka spojující jejich pohledy v jeden.

„Ubližuje mu," řekla nakonec. „A nepřestane s tím, alespoň ne sám od sebe. Proto jsme zvolili alternativu útěku, princi. A doufám, že nám s tím pomůžete."

„Já... ano," přikývl nakonec a Elišce se na tváři objevil široký úsměv od ucha k uchu.

„Ano? Tak výborně!" zajásala a chytila se jeho rámě. Nebo si ho spíše vytvořila, Emanuel vůbec netušil, jak se v té pozici ocitl a jakmile na to přišel, bylo již pozdě. „Jsem ráda, že jste zvolil tuto cestu. Už jsem se bála, že se vás budeme muset zbavit," dodala se šibalským úsměvem.

„Cožeto?" polkl.

„Nic, jen žertuji. Nyní mě následujte, povím vám, co nás čeká dál."