O němém Jankovi ✅

6. Jak se minulost vyřádila

Janek vklopýtal do královské koupelny, alespoň tak mu tu místnost nazvali. Jeden z Richardových sluhů ho dovedl k nádherně zdobené vaně a přikázal, ať se vysvlékne.

„Dělej!" zvolal netrpělivě, zatímco kontroloval vodu. „Prej princ, tak určitě," dodal spíše pro sebe. Zněl otráveně, jako by té zprávě nevěřil a bral ji za sprostý žert. Janek mu tuto reakci nezazlíval, i on sám by vše nejraději považoval jen za hloupý vtip.

Většinu oblečení odložil na židli, skládání mu moc nešlo, a tak ho nechal jen navrstvené na sobě. Poté opět jen ve spodním prádle přešel k vaně. Proč musel znovu fungovat jako princ? Jaké plány s ním ten muž má?

Bylo mu dvanáct, když otec zemřel. Možná o něco méně. Nebo snad více? Vše se mu již ztrácelo v mlze, ale jedno věděl s jistotou. Ještě nikdy se necítil tak malý. Nejprve maminka, poté tatínek. A jeho vychovatel, osoba pověřená správou území, než princ dospěje, ho zradila.

Věřil mu. Nejprve musíte někomu věřit, teprve poté může přijít zrada. Do zad bodají jen přátelé, pouze těm je nastavíte. A on regentovi věřil.

Věřil, že nastal čas, aby se stáhl do ústranní a nechal ho tu ošklivou válku skončit.

Věřil, že pro něj Richard zařídí bezpečnou zemi, které pak bude moci vládnout.

A hlavně věřil, že z něj za jeho pomoci vyroste stejně schopný král jako z otce. Co však již netušil, byl fakt, že místo slibované vlády skončí při nejbližší příležitosti v okovech jako nějaký vězeň.

Plakal. Stále si pamatoval, jak moc se tehdy bál. Samota. Chlad. Ticho střídající se se vzdáleným šeptáním nedaleko kapající vody. Podzemní vody. Všude kolem něj jen kámen. Kobka. Mříže. A on tak malý, maličký a bezbranný.

Richard za ním chodíval. Zezačátku velice často, jako by na něco čekal. A Janova prvotní letargie se velice rychle změnila ve vztek. Nemají právo ho tady zavírat! To on je přeci právoplatný vládce!

Princ po něm prskal. Křičel. Kousal. Bojoval, a to i když byl okovy připoután ke zdi a bit téměř do bezvědomí. Bič, hůl, řemen. Král Richard měl mnoho nástrojů, jakými si chtěl zajistit jeho poslušnost. A pak to přišlo.

„Copak? Ty se mnou nemluvíš?" zasmál se ten hrozný muž, když byl jednoho dne princ tišší než obvykle.

Jan držel hlavu sklopenou, oči měl uslzené a z úst mu za celou dobu bití nevzešla ani hláska.

„Tak co bude?"

Richard ho posměšně chytil za bradu. Chlapec jen přivřel oči, ztěžka dýchal. Srdce mu v drobné hrudi bilo jako o závod. V ústech měl vyprahlo, ruce téměř necítil. Kovová pouta mu celou dobu držela paže nad hlavou, ale poté zčistajasna povolila a on se svezl samospádem na zem.

„Zítra přijdu zase. Doufám, že budeš hovornější," rozloučil se s ním, ale Janek mlčel.

Ten den se rozhodl, že již nepromluví ani slovo. Neudělá mu tu radost. Nedovolí mu, aby slyšel jeho křik či zoufalý prosík. Ne, ne a ne. Jenže zaryté mlčení časem překonalo zdravou hranici a změnilo se v prokletí. Zoufalé přání bylo vysloveno a již se nedalo vzít zpátky. Již nepromluvil. Všechny následující dny strávil v tichosti, a i když byl poté Richardem vytažen na světlo, nedokázal ze sebe vydat ani slůvko. Čas od času ze sebe vydral slabé zaskřehotání, zasípání, či vypísknutí, ale více nic.

Janek se ponořil do vody, která ho pálila ve stále ještě nezacelených ranách, a s nervózním pohledem těkal po místnosti. Koupání představovalo luxus, který se mu dostal až díky princezně a Madlence, jinak slovo „hygiena" celá léta prakticky neexistovalo. Stejně tak jídlo i pití dostával sporadicky a spánek znal jen, když ho ten hrozný muž nechal na pokoji.