O němém Jankovi ✅

5. Jak byl o princeznu projeven zájem

„Rádi bychom vám ještě jednou chtěli poděkovat za pohostinní, které království Vašich Veličenstev poskytlo," pronesl Richard, a Eliška se jen pousmála. Ten muž používal vznešenou mluvu na sílu a na rozdíl od jeho bratra na něm bylo vidět, s jakými obtížemi ze sebe ta slova souká. Jak moc se snaží působit „dobře".

„Těší nás, že jste zde spokojen," přikývl Eliščin otec, pan král, který ono slovo „pan" ztělesňoval. Kam přišel, tam si sjednal respekt. Nemusel zvyšovat hlas, v mnoha případech nepotřeboval ani promluvit. Stačilo jen dorazit na místo a vše utichlo v očekávání, co jim ona majestátní otcovská figura poví.

„Přesto by nás zajímalo, z jakého důvodu jste si nás sem zavolal," chopila se slova královna. „„Že by procházka zámeckými zahradami nebyla dle vašeho očekávání?"

I přestože si vládkyně Sebienu držela ženskost a jistou křehkost, probouzela v sobě ostré hrany, které se nenápadně brousily o manželovu kamennou stavbu. Zatímco král představoval prvek síly, neměnné jistoty, ona v sobě nesla všímavost a mazanost podobnou té, na kterou spoléhala i princezna Eliška. Jablko skutečně nepadlo daleko od stromu, a to i přestože na něm vlastně nevyrostlo. Eliška měla ke královně blízko, místo maminky by ji však měla nazývat macechou.

Svou biologickou matku, jak říkávají učenci, princezna nikdy nepoznala. Sebienské království se mohlo pyšnit mnoha inovativními přístupy, ovšem zdravotnictví na ty své stále čekalo. O bolavý zub se postaral kovář s kleštěmi, a pokud někoho trápila hlava, pomohl čaj doplněný o několik pijavic usídlených na kůži maroda. Porodit dítě a přežít tak představovalo podobně náročný úkol jako bojovat proti mýtické hydře, mnohohlavé stvůře, které po useknutí jedné z nich narostou další dvě. Některé bitvy se zkrátka nedají vyhrát, i když se člověk snaží sebevíc.

Nakonec nezáleželo na tom, co se událo v minulosti. Eliška si o mamince ráda nechávala povídat od otce, který také představoval její jediný možný zdroj vzpomínek, zároveň jí však nic nebránilo v tom mluvit o králi s královnou jako o rodičích. Ti dva tvořili sehraný pár, který dokázal držet nervy pevně na uzdě, takřka nikdy nekřičel a s každým jednal jako se sobě rovným. A zatímco si od nich některé prvky Eliška ráda osvojila, nesnažila se být jako oni. Hledala si vlastní cestu. Tu, kde se nekřičí, ale hlasitě směje. Kdy se drží nervy na uzdě, ale zároveň se přiskakuje k oknu a raduje se z fanfár. A rovnost všeho a všech přeměnila na touhu pomoci ostatním.

Respekt a přísnost rodičů v ní zároveň pomohly vzbudit zvědavost. Eliška velice ráda tahala za nejrůznější nitky a s nadšením dítěte sledovala, co se stane. Avšak nyní se jedno z lanek lehce zašmodrchalo. Vycítila ono trhnutí společně s koutkem úst, který králi Richardovi vyletěl povýšeně nahoru. Blížily se velké věci.

„Návštěva zahrad Veličenstev byla nanejvýš uspokojující," pokračoval Richard, jehož tón se nyní podobal otevřenému špendlíku v šatech. „Vlastně jsem si díky ní uvědomil jednu věc. Má návštěva má ještě jeden aspekt hodný probrání."

Následovala krátká odmlka, snad pro dramatický efekt. Richardovo vystupování se stávalo sebevědomějším, což nevěstilo nic dobrého.

„Přišli jsme sem hledat spojenectví. Ovšem nyní se mi zdá, že prostý papír stačit nebude. A je nutné sáhnout po... jistějším řešení," zasyčel poté s nemaskovaným potěšením.

Had. Stal se z něj had a Eliška trpělivě poslouchala každé z jeho slov, neschopna odhadnout směr jejich konverzace. Měla tušení, jistě, ale něco takového jí přišlo bláhové, šílené jen vyslovit! Jistější spojenectví? Snad nemá na mysli...