O němém Jankovi ✅

4. Jak se stal semínkem

Následující den se Janek opět objevil na nádvoří. Madlenka by ho ani nepoznala, nové oblečení mu vážně slušelo, a i vlasy se nyní chovaly jako, no, vlasy! Čisté a hebké na dotek, přesně jak to má být. Jediné, co ji zarazilo, bylo jeho pajdání. Janek kulhal, netušila proč. Když odcházel z knihovny, působil v pořádku, ale vzhledem k jeho poněkud neobratné minulosti dávalo smysl, že když ho nechá na chvíli samotného, tak se někde přizabije.

Zastavila se, a ještě s košíkem čerstvých květů připravených do vázy se rozhodla, že jej pozdraví, ovšem zámecký zahradník byl rychlejší.

„Ale to se podívejme, náš kozel pěkně prokouknul!" zasmál se a věnoval mu herdu do zad.

Tehdy se ozvalo zaskuhrání a mladík šel do nedobrovolného předklonu.

„Janku!" vyhrkla Madlenka a přiskočila k němu. „Co se stalo?"

„Jen jsem ho přátelsky pošťouchl!" bránil se zahradník. „Ale ten vejlupek se zlomil jako větévka!"

„Pojď," zašeptala Madla a vzala Janka za paži. Ten však začal zamítavě vrtět hlavou, odhodlaný zůstat na místě a celou situaci přejít se zatnutými zuby.

„Řekla jsem: Pojď," zopakovala Madlenka nekompromisně a předala zahradníkovi košík s květinami. „Pohlídej mi je, prosím," dodala a poté se s Jankem otočila na podpatku a nasadila jasný směr. Její komůrka. Jen tam má jistotu, že se ocitnou mimo dosah cizích očí a uší. Když dorazili na místo, ještě pro jistotu zkontrolovala chodbu a zavřela za nimi dveře, než vydala další instrukce.

„Tvá záda," pokračovala Madlenka přísným, přesto starostlivým tónem. „Ukaž mi je."

Janek nijak výrazně neprotestoval a zlehka nadzvedl lem košile. Madlenka mu opatrně vedla ruku výš a výš, než...

„PROBOHA!"

Sice se snažila jednat co nejtišším a nejjemnějším způsobem, ale pohled na zarudlá, místy fialová záda pokrytá šrámy a podlitinami ji zaskočil nepřipravenou. Jankova kůže snad nesla všechny barvy duhy!

„Kdo ti to udělal?" vydechla nakonec a došla ke stolu, kde ke své úlevě spatřila kalamář s papíry z předešlého dne. Ani netušila, proč si ty věci vzala k sobě. Správně je měla nechat v knihovně, ale... Proč si tím zatěžovat hlavu, nyní se jí hodily, a to bylo hlavní.

„Napiš mi... Ne, NAKRESLI," zdůraznila, „kdo ti tohle udělal."

Janek se chopil pera a tázavě se na ni podíval, jako by snad chtěl z této záležitosti vycouvat, avšak její razné přikývnutí stačilo, aby se na papíru objevil kruh.

Madlenka jeho počínání se zaujetím pozorovala. Jeho kresbu brzy doplnila i menší očka, zamračená pusa a nechyběl ani tlustý černý knír. Jako poslední vytvořil bouřkový mrak, který umístil pod kruh, a poté se ohlédl na Madlenku, která se zvědavě nahnula nad papír.

„Ehmmm, tobě ublížil... Měsíc?" zaváhala a zvedla si kresbu k očím. „Nebo hejkal? Možná čert... Ne, už vím! Byl to čarodějník?"

Janek se jen ztrápeně chytil za hlavu.

„Hele, já se tady vážně snažím!" bránila se a položila před něj výkres. „Zkus mi nějak víc pomoci."

Mladík se na ni podíval s výrazem: „Co víc bys po mně ještě chtěla?" Ale nakonec se opět chopil pera a nakreslil nad hlavu korunu.

„Král Richard?" vydechla Madlenka s podivem a Janek přikývl. „Ale vždyť... Proč?" vysoukala ze sebe a oči se jí zaplnily slzami.

Od první chvíle věděla, že s jejich návštěvou není něco v pořádku, ale že se bude jednat o takovou zrůdnost? Bít sloužící? Ne, něco takového se v Sebienském království rozhodně nenosilo. Tělesné tresty představovaly minulost a přesně tam měly také zůstat. Nikdy by ji nenapadlo, že jsou Tusentakkové tak moc zpátečničtí. Jak dlouho už mu ten muž takto ubližoval?