O němém Jankovi ✅

2. Jak smejčil celý zámek

Madlenka se ohlédla a když nebyl Janek nikde k vidění, rozhodla se, že se i ona vrátí zpět do zámku. Zde měla na starosti nejrůznější druhy práce, avšak tou nejdůležitější z nich se stalo dohlížení na blaho princezny. Ne, že by si Madlenka stěžovala. Eliška Sebienská se velice rychle změnila z její nejmilejší povinnosti na osobu, kterou by se nebála nazvat přítelkyní. Vždyť jen díky ní mohla Madlenka toto místo nazývat dalším domovem. Věděla, že se před princeznou nemusí nijak hlídat, může jí povědět cokoli, a její tajemství u ní zůstane v bezpečí. Stejně tak se jí i Eliška mohla svěřit s čímkoli a díky této otevřenosti jejich přátelství kvetlo celá léta, aniž by se bály, že jim uvadne pod rukama.

A tak zatímco se sdílené radosti jen násobily, starosti se stávaly polovičními. Protože přesně tak to v dobrém vztahu chodí: krásné věci se množí a získávají na síle, zatímco ty ošklivé slábnou a ztrácí na velikosti.

„Madlenko!" zavolala za ní princezna a než se jmenovaná nadála, už byla její paže chycena v pevném sevření. „Tak povídej, jak to dopadlo s tím chlapcem? Pomohla jsi mu?"

„Ano, Výsosti," přikývla, zatímco se s princeznou snažila držet krok. Eliška tou chodbou div neuháněla, takovéto smrtící tempo obvykle nasazovala jen, když byla z něčeho opravdu nadšená.

„Měla jste pravdu, ten chlapec je vážně... jiný," vzpomněla si na Emanuelova slova. „Musíte na něj jít pomalu, připomíná vykulené srnče a také... Je němý. Ještě nikdy jsem se s nikým takovým nesetkala. Jak s ním má člověk komunikovat? Vodu jsem mu pomohla napumpovat, ale on ani nepoděkuje a místo toho jen uteče. Kdyby nebyl němý, řeknu, že je učiněný nezdvořák."

„Ale on němý je," doplnila ji princezna a konečně se zastavila. „Znáš jeho jméno?"

„Janek. A také je špinavý a smrdí. Jak si může král, Richard někoho takového vůbec držet u sebe?"

„Spíše bych se ptala, proč mu ještě král Richard nepomohl a neobstaral mu alespoň základní ošacení," zamumlala princezna. „Myslíš, že bych tě za tím chlapcem mohla ještě jednou poslat? Jen, abys mu trochu pomohla s prací. Pokud je to s ním tak zlé, že nezvládne ani obstarat vodu, tak se obávám, že u dvora dlouho nevydrží a skončí opět na ulici."

„Jistě, a něco takového by bylo jistě mrzuté. Nu, tak já se převléknu a –"

„Převlékneš?" podivila se princezna.

„No, ano. Ten Janek na mě vylil vodu a utekl."

„Na tebe? Ale... Propánajána, Madlo!" vyhrkla, když si ji lépe prohlédla. „Musíš se rychle převléknout, nebo se nastydneš! A s Jankem si nedělej starosti, nemusíš s ním zůstávat dlouho, stačí... třeba jen do oběda. To by se něco málo dalo stihnout, nemyslíš?"

Madlenka přikývla a o pár minut později se, nyní opět v suchém, vydala onoho němého podivína hledat. Vzhledem k tomu, že vědro u pumpy již nestálo, domyslela si, že si jej vzal, aby dokončil svůj úkol. A tak se vydala do stájí, kde jej skutečně našla. Janek stál u jednoho z koní a kartáčoval ho. Vedl si až překvapivě dobře, zvíře se mu nijak necukalo a on jej několikrát pohladil, jako by představovalo jeho věrného přítele.

„Janku?" oslovila ho Madlenka klidným, opatrným hlasem, přesto sebou jmenovaný trhl. „Neboj se, nechci ti ublížit," pokračovala, zatímco se k němu pomalým krokem přibližovala.

Janek křečovitě sevřel kartáč, přesto zůstal na místě. Možná za to mohl fakt, že jeho jedinou únikovou cestu mu zatarasila, i když... Madlenka věřila, že pokud by šlo do tuhého, nezdráhal by se mladík prorazit hlavou zeď, jen aby se tím mohl vyhnout případné konverzaci.