Královská dcera

1. Část

Stačí okamžik než se vám od základů změní celí život.
Jen okamžik.
Jedna vteřina.
Najednou váš život není takový jaký byl. Bezstarostný.
Dobře, můj život nikdy bezstarostný nebyl.
Plný pohody a her.
Vlastně jsem v něm neměla ani tu pohodu, ale hry ano.
Můj život nebyl nikdy úplně šťastný, ale osud mi ukázal že může být i mnohem hůř.
Než se můj svět zhroutil, hrála jsem si na louce s přáteli z vesnice. Sice jsem byla královská dcera a také jsem se podle toho chovala, ale čas od času jsem tu zlatou klec opustila a hrála si s obyčejnými dětmi. Byli to dva měsíce před mými patnáctými narozeninami. Celí den jsem skotačila venku a nemusela řešit slušné chování, etiku, etiketu a další blbiny, které byli u královského dvora nezbytné. Vracela jsem se domu těsně před večeří a byla ta nejšťastnější holka pod sluncem. Sice mi bude patnáct let, ale občas se potřebuji chovat jako dítě. Opustit tu šňůru povinností a slušného chování. Nutno dodat, že moji královští rodiče o mém občasném skotačení, s venkovskými dětmi, samozřejmě neví.
Nebo aspoň jsem si to myslela.
Když jsem totiž přišla do své komnaty, čekali tam na mě a jejich obličeje zrovna nevypadali šťastně a pozitivně. Obličej mého královského otce byl červenější víc než to nejzralejší rajče či jablko. Jeho šedivé prorostlé obočí bylo tak stažené až mi připadalo že se dotýká jeho prošedivělých vousů na bradě. Jeho zamračenému výrazu chybělo už jen vrčení vzteklého psa a vyceněné zuby. Ruce zatínal do pěstí a vypadal že na mě každou chvíli skočí a zardousí mě. Moje královská matka nevypadala o moc přívětivěji, vlastně měla dost podobný výraz jako otec. Polil mě ledový pot, polkla jsem knedlík v krku který se mi utvořil. Rozklepanými prsty jsem si chytla své šaty, lehce je nadzvedla a hluboce se uklonila, přitom jsem koukala celou dobu do země.
Měla jsem strach.
Měla jsem obrovský strach, protože jsem neměla tušení co bude následovat.
Asi si říkáte ono to nebude tak horké, teď jsou naštvaní ale za chvíli jí radostí obejmou a řeknou že měli strach a ať už tohle vícekrát nedělá, všichni se obejmou a půjdou šťastně na večeři. Ano, takhle to funguje v jiných rodinách, ale ne v té mojí. Dovolte abych vám o sobě a mých rodičích prozradila jednu malinkou drobnost.
Oni mě nesnáší.
Jistě si řeknete, proč vždyť je to jejich dcera, navíc jediné dítě a jediná dědička trůnu.
Ano, to ano.
A tam je ten problém, dědička.
Jsem holka a to je problém.
Moji rodiče už jsou postarší lidé a dítě jim celá léta nešlo, a už byli zoufalí, ale nakonec se nad nimi bůh smiloval a požehnal jim tím nejcenějším na světě, dítětem. Jenže oni chtěli chlapce, muže, který jednou převezme vládu nad celou říší a dobije další velké země.
Jenže mají mě.
Holku, která může dobíjet akorát trhy a švadleny. Jsem pro ně zklamáním.
Myslím si že ke mě nechovají ani kousek citu nebo úcty a jsou schopni mi udělat prakticky cokoliv.
Proto mám strach.
Proto taky můj život nikdy nebyl radostný a bezstarostný. Jak by taky mohl, když vás vlastní rodiče nenávidí?
Už mě boleli nohy z toho jak jsem byla v úklonu svá víčka jsem tiskla pevně k sobě a zatínala zuby,  nesmím spadnout, nesmím povolit, musím vydržet.
Nikdy nevydržím.
Vždycky spadnu po několika minutách.
Tak jako teď, mé nohy už mě neudrželi a já se zhroutila na zem. Slyšela jsem otcův posměšný úsměv a mě sklouzlo z tváří několik slz. Nadechl se a zavolal na stráže. Přišli dva a každý mě chytl za jednu paži a zvedli na nohy. Otcovi těžké kroky se ke mě přiblížili a jeho mohutné prsty mě chytli hrubě za čelist a zvedl mi obličej tak abych se mu dívala do očí.

"Víš co tě čeká?,, zeptal se tichým hrozivým hlasem. Lehce jsem přikývla, vím že v tuto chvíli mluvit nesmím jinak by to bylo ještě horší.
"Výborně. Odveďte jí, já tam za chvíli přijdu.,, to mě vyděsilo, nikdy tam nechodí! Vždy to nechává na vojácích! Ne! To není dobré znamení. Lehce jsem se začala kroutit a otáčet se na otce. Dovedli mě do sklepení, kde je také mučírna. Ano chápete správně. Je fuk že jsem královského rodu moji rodiče mě prostě nenávidí. Obvykle mě stráže sešlehají záda a pak odejdou, nechají mě tu přenocovat a ráno celou zmrzlou, hladovou a ubrečenou mě pustí. Dnes však otec řekl že přijde osobně. To se mi nelíbí. Jediná útěcha toho že mě nezabije je že někdo království převzít musí i když to budu já. Připoutali mi ruce ke chladné a mrazivé zdi tak že jsem je měla rozpažené. Za nedlouho přišel otec a všechny vyhodil. Celé moje tělo bylo stažené strachem. Jeho úsměv byl úlisný a viděla jsem že má něco v plánu. Něco semnou.

"Není tajemstvím že tě s matkou nesnášíme, ty ses nikdy neměla narodit. Měli jsme mít syna! Ne ubrečenou ustrašenou holku. Ty už ale dlouho nebudeš náš problém. Našel jsem ti manžela v den tvých patnáctých narozenin se vdáš a věř mi že s tvým nastávajícím, no však on už si tě srovná. Nejdřív však chci zjistit zda na tebe nebudou nějaké stížnosti to bych nerad.,, dořekl a přistoupil ke mě velmi blízko. Celé tělo se mi stáhlo ještě víc. Co chce dělat?

"Otče sice mě nenávidíte ale tohle by jste přeci neudělal?,, zeptala jsem se rozklepaným hlasem a sledovala jeho ruku která mířila k mému poprsí. Jakmile jsem to řekla tak se zarazil a zlostně se na mě podíval.

"To si myslíš že bych kvůli takové nicce podvedl svou ženu? To nikdy. Chci jen vědět zda jsi dobře vyvinutá aby z tebe aspoň něco měl, když jsi jinak k ničemu.,, řekl hrubým hlasem a silou mi roztrhl látku šatů kdy mi potom prohmatal mé poprsí. Zatínala jsem ruce v pěst a křečovitě jsem zavírala oči. Ať už to skončí. Donutilo mě otevřít oči až když jsem na tváři ucítila štiplavou bolest.
"Kdybych před několika hodinami nedomluvil ten sňatek, nechal bych tě tu shnít, za to co jsi dnes provedla. Tahat se s chudinou s chátrou je mi z tebe na zvracení více než obvykle. Teď mi řekni jak dlouho tam takhle chodíš?,, řeknu vám nikdy v životě jsem neměla odvahu se podívat otci přímo do očí. Vždy jsem jen letmo koukla a hned sklopila oči. Tentokrát však ne.
Už mám plné zuby toho jak si myslí že nejsem nic jen ubohá ženská co by nedokázala vládnout. Byla bych schopná vládnout a budu vládnout! Nebudu jen ženuška co nerozumí politice a umí jen nosit hezké šaty. I jako žena můžu jít do války, když budu chtít! Ano. Půjdu do války. Stejně se blíží a já otci dokážu že i žena může bojovat! Dokážu všem že ikdyž jsem žena nemusím jí být! Nebudu rodit děti, ne, já budu bojovat za naši zem jako muž!
Podívala jsem se mu zpříma do očí s nerozbitným odhodláním. Z jeho šedozelených očí šlehaly blesky byl kousek od toho aby po mě vystartoval.

"Už dlouho otče, už dlouho.,, přiletěla mi další facka a pak hned další a další a další. Nakonec mi silně chytl za vlasy a zatáhl za ně a přiblížil se těsně k mému uchu do kterého mi vztekle zavrčel.

"Myslíš si že jsi drsná, tím že jsi princezna, že jsi chráněná?! Nejsi nic! Nikoho nezajímáš kdybych tě tu teď nechal chcípnout nikdo si toho ani nevšimne!,, vrčel mi do ucha a dal mi pěstí do břicha. Hned jsem se zlomila v pase ale kvůli připoutaným rukou to moc nešlo. Po nějaké chvíli mě nechal být otočil se a odcházel.

"Otče! Kdo to je? Koho si mám vzít.,, zeptala jsem se tichým hlasem a vstřebávala bolest kterou mi způsobil.
Nevypadalo to že by mi to chtěl říct, ale nakonec se nadechl a pootočil s ďábelským úsměvem na tváři.

"Lorenzo Francesco II.,, řekl a odešel.
Ne! To ne! To nemůže myslet vážně vždyť je to maniak! Začala jsem na otce křičet, ale už byl dávno pryč. Lorenzo, otcův největší nepřítel. Už několik let chce otcovu zemi, proto se schyluje k válce, jenže můj otec nemá tak dobré vojsko jako Lorenzo kterého ještě nikdo neporazil. Svatba semnou má být příměří, jenže on semnou může udělat cokoliv jen bude chtít. Jak otec řekl nemám tu žádnou podporu.
Jenže já mu žádné děcko rodit nebudu, nemůžu, nesmím! Právě jsem byla zatažená do sporu třech království. Můj otec, který vládne Francii by chtěl ovládnout i Itálii kde panuje Lorenzo a on by chtěl zase vládnout Francii a potom si dobít Rakousko-Uhersko a vládnout jedné velké říši to je plán. Obou. Můj otec chce vládnout říši a Lorenzo také. Můj otec ale nemá natolik dobrou armádu aby Rakousko porazil proto potřebuje tu Lorenzovu a aby mezi nimi nedošlo k boji já jsem zřejmě střední cesta. Království se spojí a mohou jít společně proti Rakousku. To by bylo logické jenže ikdyž budou spojené rody ti dva si stejně půjdou po krku. A jakou tam hraju roli já? Žádnou, jsem jen taková chatrná mírová dohoda, která se brzy stejně rozpadne.
Nevěřím tomu že toto příměří vydrží.
Abych vám také něco řekla o Lorenzovi párkrát jsem ho viděla na plesech, kde se kolem něj motaly samé svůdné ženy. Je samozřejmě velmi pohledný a tedy o několik let starší než já, ale s tím nic nenadělám. Od služebných jsem se potom dozvěděla že on je zahleděný jen do války a nic jiného nevidí a kdo mu stojí v cestě toho odstraní i kdyby to byl někdo blízký. Děsím se jaký s ním bude život aby to pak nebylo horší než tady. Možná to může být má příležitost dosáhnout toho co jsem chtěla bojovat. Abych toho dosáhla nejdřív se stanu královnou.
Amélie Aurélie I Královna Italská a Princezna Francouzká.