...

Gillzel: Po válce - 1

Gill se pomalu probíral. Zatím si nedokázal vzpomenout, kde byl, proč tam byl nebo co se stalo, ale bolelo ho celé tělo. Otevřel oči, ale kolem něj byla téměř úplná tma, jenom když se porozhlédl, všiml si pár míst, kudy se světlo dralo dovnitř.

"Krakixi?" zašeptal do tmy nejistě a čekal na odezvu, které se mu nedostalo. Zkusil to znovu. "Krakixi?"

"Kde jste, pane?" ozvalo se odněkud z levé strany a Gill se tam hned začal plazit. Hmatal rukama kolem sebe, a po chvíli opravdu narazil na chladnou kouli, která na něj promluvila.

"Jste v pořádku, pane?"

"Žiju," odvětil Gill věcně. "Jak jsi na tom ty?"

"Jsem jen trochu potlučený, nic vážného," odpověděl Krakix, a Gill ho stiskl v dlani. "Loď je ale bohužel permanentně poškozená."

"Pamatuješ si, co se..." chtěl se zeptat Gill, ale vzpomínky se mu začaly samy od sebe vracet. Hlavou mu létaly obrazy děsivého Dharaka, který zíral na jeho loď a pak zaútočil, taky si vybavoval Airzelův křik, jak se postavil se Strikeflierem proti Dharakovi, aby jeho, Gilla, ochránil...

Airzel... Přežil? Dharakův útok byl ničivý, a pokud dostali přímý zásah...

"Nevíš, jestli je tu Airzel?" zeptal se tiše Gill. Krakix se mu zavrtěl v ruce.

"Bohužel netuším, pane. Nejdřív bychom se ale měli odsud dostat, než budeme myslet na další věci."

"Máš pravdu."

Mezitím si Gillovy oči zvykly na tmu a už rozeznával obrysy objektů po kabině, tak se ztěžka postavil a zamířil do míst, kde tušil východ. Bohužel zborcené zdi dveře zabarikádovaly, a ani otevírací mechanismus nefungoval, motory a elektřina byly vyřazeny z provozu, velmi pravděpodobně nadobro. Objevil ale praskliny v čelním skle, tak vzal ze zdi železnou tyč a sklo rozbil, aby se mohl protáhnout ven. Proboural se ale jen do další části zničené lodi, která se při pádu přetočila a skončila na pilotní kabině. Spolu s Krakixem našli cestu do jedné vedlejší chodby a jejím oknem se dostali už ven. Venku Gilla denní světlo bodlo do očí, musel je na chvíli zavřít. Když se konečně rozhlédl, spatřil opravdu jen nenávratně poškozené trosky toho, co bývala jeho loď. Nikde naštěstí neviděl oheň či kouř, tedy snad bezprostředně nehrozil žádný výbuch.

Vydal se kolem trosek, obhlédnout míru škod, i když přibližně věděl, co čekat. Opravy byly na tomto místě nemožné. Kdyby se byl dokázal dostat do hangáru na Gundalii, možná by se dalo ještě něco zachránit, ale neměl jak tam dopravit loď. A vlastně, kdo ví, co se právě na Gundalii dělo. Byl císař poražen? Co se vlastně stalo?

"Pane, pojďte sem," zavolal na něho Krakix, který sám oblétával kolem a nad lodí. Gill se k němu hned vydal. Na zemi na místě, nad kterým se Krakix vznášel, ležel schoulený v kouli Strikeflier. Gill ho opatrně vzal do ruky a sklonil hlavu, aby mohl blíž zhodnotit stav bakugana, a k moc pěknému závěru nedošel. Strikeflier měl spoustu popálenin i pohmožděnin, a odmítal se probrat. Gill si ho proto uložil do kapsy a pokračoval v inspekci vraku.

Kolem obrovské lodi šel ještě dlouho. Z jejích útrob se neozývaly žádné zvuky ani hlasy, všichni vojáci museli být mrtví. Zkusil i zavolat směrem dovnitř, jestli se někdo neozve, ale bylo pořád ticho. Stále doufal, že alespoň Airzela najde naživu. Očima hledal jakékoli známky jeho přítomnosti, vlasy, kousek tuniky, cokoli. Musel tam někde být, když už našli Strikefliera. Najednou koutkem oka zahlédl mezi harampádím kus ohořelého pískového rukávu a nedaleko vykukovala zelená látka. Airzelovo oblečení. Gill se vrhnul k látce a začal zkoumat okolí. Zelená látka musela patřit Airzelově plášti, a koukala zpod černého spodku jednoho z muničních skladů, který při zásahu Dharakovou silou musel vybuchnout.

"Krakixi?" Gill se rozhlédl po svém bakuganském společníkovi, a ten se hned objevil vedle něj.

"Pane?"

"Zvedni prosím tohle, zdá se, že... Ehm... Vidíš tamhle tu zelenou látku?"

Krakix si nejdřív prohlédl látku, potom se vrátil kousek od Gilla a spustil se na zem a povstal.

"Pozor, pane."

Gill se uklidil do bezpečné vzdálenosti a sledoval, jak Krakix zdvihal utrženou podlahu skladu, a hned se šel podívat tam, kde předtím viděl oblečení, a srdce se mu téměř zastavilo, když viděl mezi několika železnými trubicemi a deskami ležet svého chráněnce. Začal tělo odkrývat, odhazoval zničené části lodi, a srdce se mu svíralo čím dál víc. Když ho za Krakixovy pomoci uvolnil zpod jedné obzvlášť těžké traverzy, klesl na kolena a zůstal tak s pohledem přilepeným na něj, na Airzela. Byl tam. Ale nezdál se živý.

"Airzeli...?" oslovil ho jemně a sklonil se k němu. Žádná odezva. Gill mu přiložil dlaň na čelo - bylo ledové - pak pod nos, kde ho ovanul lehoučký dech, a v pyruském veliteli se rozhořela jiskřička. Nahmatal i slabý puls, ale když zvážil míru ostatních zranění, a to jen těch, které dokázal vidět, usoudil, že sám Airzela tentokrát nezachrání. Neměl sebemenší ponětí, kde nebo jak by v troskách lodi hledal nějaké obvazy nebo podobné věci, a široko daleko byla jen prašná neathijská poušť. Museli... Co vlastně? Na Gundalii se nemohli vrátit tak jako tak. V první řadě neměli loď. Dále, válečná situace. Kdyby císař byl poražen, na planetě by jistě panoval chaos, pokud se už někdo neujal trůnu a jeho jako generála armády a pravou ruku císaře by vlídně nepřijali, a pokud by císař žil, vracel by se tam jako vrah jeho společnice a gundalijské vědkyně, a byl by bez milosti popraven za zradu.

Neměl jinou možnost, než požádat o pomoc. Zavrčel a zaklel. Nesnášel být závislý na jiných, a už vůbec nechtěl o nic žádat Neathijské, proti kterým tolik let vedli bakuganskou válku. Ale pro Airzela by udělal cokoli, i o nemožné by se pokusil. Ventuský kapitán byl jediný, kdo mu kromě Krakixe kdy dělal společnost, kdo ho nesoudil, byl mu oddaný a věrný. Byl mu přítelem, milencem, nejbližší osobou, jakou kdy měl. Nesměl ho teď zklamat a jen kvůli své hrdosti ho nechat zemřít.

Otočil se ke svému bakuganovi. "Krakixi, na východ odsud leží královské město. Do soumraku bychom se tam snad mohli dostat. Vezmeš nás tam?"

"Samozřejmě, pane," odpověděl jen bakugan, sehnul se a na zem položil svou dlaň, aby na ni Gill mohl nastoupit. Ten ještě opatrně vzal Airzela do náruče, jeho hlavu si položil na hrudník - všiml si, že neměl ve vlasech svou sponu - ruku mu složil na břicho a pak si vylezl na Krakixovu dlaň a nechal se vyzvednout nahoru, kde přestoupil na jeho rameno, a vydali se na východ.

Bylo odpoledne, a slunce je čím dál víc pálilo do zad. Už si mysleli, že jdou špatným směrem, když se na obzoru objevil zelený les, a daleko za ním se snad leskla špička královského paláce. Když došli k lesu, Gill si všiml dole pod nimi tekoucí říčky, a udělali si malou přestávku.

Krakix ho s Airzelem postavil na zem a sám se vrátil do podoby koule a usadil se mu na rameno. Gill Airzela jemně položil do měkké trávy do stínu pod strom, zkontroloval jeho životní funkce, a šel k říčce. Na chvilku se posadil na břeh, rozhlížel se. V lese byli chráněni před horkým prachem pouště a před palčivými slunečními paprsky. Vodou z říčky si omyl obličej a napil se, potom donesl trochu vody i Airzelovi, aby mu mohl svlažit tvář, navlhčil mu rty. Taky mu chtěl trošku vypláchnout prach a špínu z ran a zchladit jeho nejhorší popáleniny. Ani to kapitána neprobudilo, ale jeho srdce, ač slabě, dál bilo a dýchal relativně pravidelně. Ještě ho párkrát pohladil po vlasech, než ho znovu zvedl do náruče, nastoupili na Krakixovo rameno a vyrazili dál. Nemohli ztrácet čas, do soumraku už mnoho nezbývalo.