Věci, na kterých už nezáleží

3. Operácia Kurča

„Čo keď ma fakt vyhodí?" zašeptal k ní.

„Nevyhodí," ujistila ho a políbila ho na tvář. Už tenkrát tušila, co všechno by to znamenalo. Přišel by o propustku z vojny a ona by přišla o něj. „Nedáme mu žádnou záminku. Jak se to říká? Kde nic není ani kuře nehrabe. Prostě se budeš muset začít učit."

Juri se v tu chvíli zasmál. Bezstarostně, jak u něj byla zvyklá, a zároveň trpce jako by ho škrábalo v krku. „Operácia Kurča."

„Operácia Kurča," zopakovala a pak ho políbila na rty. „Možná bych věděla o způsobu, jak se odreagovat." Stáhla mu pod peřinou kalhoty.

„Ty vždy vieš, čo potrebujem," odpověděl už zase žertovně.

Příští sobotu už nastoupila do autobusu směrem k další vybombardované vísce poblíž strategicky důležité továrny sama. A v občasném dobrovolničení nepřestávala ani po nástupu na praxi k doktoru Hniličkovi. Dokonce ani po tátově práci s tím nepřestala. Jako by chtěla pomáhat i za Juriho, který už nemohl a s nímž musela Operacii Kurča opakovat každý semestr. Nemohl si dovolit polevit ve studiu a Bára ho doučovala dokonce i ve vlaku na cestě na tátův pohřeb.

Týden na to našla v troskách psa. Spíš takovou dlouhou zmoklou flekatou krysu. Vypadal mrtvý a nikdo se k němu nehlásil. Možná jeho rodina nepřežila, možná využila příležitosti se ho zbavit. Do očí se mu při výbuchu zapíchaly střepy z vysklených okenic a Bára musela ukrást dezinfekci a injekci s anestetikem, protože jimi nikdo nechtěl plýtvat na zvíře. Na místě mu pomohla, jak dovedla. V autobuse na cestě do města si starou fenku schovala pod bundu a na bytě vykoupala a uložila k sobě do postele. Zrak jí zachránit nedovedla, ale i přes bolest a zmatení začala fena vrtět ocáskem a kníkat, sotva si k ní lehl Juri a vzal ji do náručí.

„Líbí se jí, jak voníš," usmála se Bára nad tím dojemným výjevem.

„Vydedenec k vydedencovi," zabrblal Juri a drbal psa pod krkem. „Odnesieš ju do útulku?"

Bára zakroutila hlavou. „Vezmu jí domů mámě. Snad si nebude připadat tak sama. Pořád mi píše, kdy už za ní přijedu."

„A ako sa bude volať?

„Když jsem byla malá, měli jsme psa Astu. Taky oříška."

„Tak Asta. Nech sa to nepletie."

Ta vzpomínka zpětně Báru bolela. Tenkrát měla dojem, že Juri přehání, když se nazývá vyděděncem. Jenže teď byl pryč, zatímco jí Asta namísto něj zahřívala pod peřinou. Uprostřed noci objala fenu a zajela jí prsty do srsti. „Taky mi chybí." Už dávno se přestala dívat, jestli se u jeho profilovky objevila zelená tečka. Teď ale vytáhla telefon a ke svému překvapení zjistila, že je online. Klikla na jeho jméno opatřené její rukou třemi srdíčky a chtěla začít psát. Na obrazovce však uviděla tři poskakující tečky. Psal jí. Trvalo to celou věčnost, než tečky zmizely. Jenže pak jí místo zprávy přišlo upozornění. Vymazal jí přezdívku. Namísto „Moja Barunka" teď četla své občanské jméno „Barbora Zmatlíková". Chvíli jen tiše seděla a drbala Astu. Sama tak učinila brzy taky. Namísto Juriho zasypaného zaláskovanými ikonkami teď hleděla na jméno cizince, jakéhosi Juraje Leška.

Následujícího rána jí našla máma spát opřenou o stůl v kuchyni vedle hrnku s nedopitým čajem. Zarudlýma očima k ní vzhlédla a máma zvyklá za války na nejrůznější hrůzné scénáře se jí zeptala, zda někdo neumřel. Myslela to vážně. Bára truchlila a v tu chvíli k tomu ani rakev s mrtvolou nepotřebovala.

„Lhala jsem ti," přiznala se. „Nevzala jsem si dovolenou. Dala jsem výpověď."

„Ale proč, Báro. Myslela jsem, že chceš ještě počkat, než si otevřeš vlastní ordinaci."

„Já nechci vlastní ordinaci. Nechci to dělat."

„A co chceš dělat?" zeptala se jí máma. Oba její rodiče vždy uvažovali tak logicky. Bára nechápala, jak jejich dítě mohlo zničehonic zahodit pět let. Zeptala by se ho na to, kdyby to nebyla ona sama.

„To nevím," pokrčila rameny.

Máma, už pečlivě upravená a připravená si vypít rychlé espresso a vyrazit do práce, si vedle ní sedla. „Třeba tu výpověď můžeš ještě vzít zpátky."

„Já ale nechci, mami. Večer před tím, než jsem dala výpověď, k nám přišla starší paní. Přinesla kočku. Nějací puberťáci jí chytili a dobyli tyčí. Říkala, že už nikoho než tu kočku nemá. Ale doktor ji z ordinace vyhodil. A víš proč?"

Máma se na ní podívala s pochopením, ale nic na to neřekla.

„Mluvila slovensky," dořekla Bára.

Očekávala od mámy pokárání, ale ona namísto toho vstala. „Běž se dospat. Musím do práce. Odpoledne si o tom promluvíme."  

Ahoj lidi,

další kapitola je na světě. Tentokrát lehce opožděně. Úplně jsem minulý týden neměla čas se wattpadu věnovat, ale už je tu a s ní i mé přání klidný a krásných Vánoc a stejně úžasného roku 2024. Děkuji Vám za podporu a na viděnou zase příští pondělí,

TheGirlBehindPages