(Ne) život v podsvětí

Prolog

Moje práce je mé poslání a netkvi v obyčejnosti . Osobně ho nemohu   považovat za uspokojivé  či naplňující nebo oblíbené. Avšak,  jedno hlavní  opodstatnění to dozajista má .. Je pro mnohé potřebné. Dovolím si říci  ba dokonce tvrdit, že nutné a v některých případech i důležité. Nemluvím tu o ledajakém povolání nad kterým mohou ostatní mávnout rukou a odpočinout si po skončení směny. Tato každodenní rutina jen tak nekončí a ani nemůže skončit. Nemohu dát výpověď , natož si vzít dovolenou nebo snad prožít  volný víkend či znovu se setkat s bližními. Zkrátka a jednoduše, tím čím se stala má práce podstatou by dozajista u jiných vyvolala podivuhodné pocity a nesoucí následky do konce svého života. A jaké  je tedy mé poslání? Nejsem nic jiného než prevoznik, ale ne jen tak obyčejný. Převážím duše z jednoho břehu na druhý a jako svou odměnu si mohu ponechat zlaté oválné mince, zvané drachmy,které  pro někoho mohou připadat velice cenné. Během přeplutí v dřevěné  lodi se dozvídám spoustu zajímavých příběhu a většinou všechny mají stejného strůjce nebo, alespoň nějakým způsobem je s ním spjato slovo jež má mnoho podob, ale tím nejčastějším je závist. Většině zbloudilcu se zdám  jako nevrlý, neustále se mracici stařec jenž si pořád mumla něco nesrozumitelného pod vousy. Ale co když tomu tak není? Ani vlastně  být nemusí. Okolnímu světu se stačí podívat jenom na povrchovou část člověka a každý si o něm udělá během pár chvil své mínění, avšak málokterý už si dal záležet nad tím aby poznal toho dotyčného blíž. Postupně odkryvali  slupky které z nich dělají tím kým jsou . Lze z nich i poznat čím byli, čím se chtěli stát a nakonec čím se stali. Osud třímá v rukou každý, ale je pouze na něm jak ho hodlá využít. Můj osud bohužel nabral zcela jiný směr, než ve kterém jsem se vzhlizel, plány a sny přišli vniveč. Stejně tak i nesplněná přání lpící na každém nebožákovi plujícím po řece výčitek a zklamání. Život je u mnohých velmi  nevyzpytatelný a nikdo nemůže dopředu určit kde a kdy se ocitne.. Natož  já. Při mé prozatímní sto let oddané služby jsem nespočetněkrát snil o důležitých věcech, jejímž zbytek přeživší jenom ohrnuji nos a berou za samozřejmost. Tak třeba domov. Co je to vlastně za slovo? Hmotné cosi, kde  se lidé cítí v bezpečí budují ho společnými silami, aby se vždy měli kam vrátit, nebo schovat před společnosti která je vypudila.  Co takové přátelství a  láska?  Ani jedno  nelze si koupit, pronajmout natož vlastnit. Vytváří se díky vzájemnému poutu, které se neustále musí udržovat. Je to ukotveno   hluboko v nitru  každého jedince. Jde především o to, nenechat zhasnout poslední zbytek plamínku   jenž už sám nemá sílu dal plápolat. Ostatně u lásky je to o trochu složitější, než jsem se domníval, ta jak známo značí  náklonnost a vzájemnou  důvěru. A tu si nejprve člověk musí získat. Při  mé smůle se mohu  zařadit mezi nedůveřivce, kterému nějaký ten čas trvá než si získá  aspoň špetku sedůvěry a otevře  se novým věcem a též okolnímu světu . Avšak i já poznal jake to je byti milován a obeznámen s laskavými gesty. Ale s dobrem vždy přichází zlo, jenž na sebe bere veškeré podoby a kdy po sobě zanechává  hořkosladkou  pachuť zůstávající na jazyku dlouho poté, co pomsta je již  dávno vykonána a následně  vyústěna v nesnesitelnou bolest způsobenou obrovskou ztrátou. I Když by se mohlo zpočátku zdát, že  se můj příběh od ostatních liší… Opak je pravdou. Rozhodně se nepovažuji  za povyšujícího se nad ostatními, protože i já jsem totiz kdysi  býval …. Člověkem