Alizah: návrat anděla

Prolog

Dveře se za ní s vrzáním zavřeli. Neměla v plánu chodit, ale nedalo jí to. Stál před ní u stolu.

"Neruším?" Zeptala se, snažila se do hlasu přivodit trochu empatie a nenucenosti. Nechtěla, aby si hned dělal starosti.

"Potřebuješ něco?" Zeptal se vlídně. Jeho pohled zůstal však sklopený. Hleděl rozmrzele do papírů a map před ním na stole. Jednou rukou opřenou a druhou poklepával o okraj, tak jak to vždy dělává, když si nemůže s něčím rady.

"Přišla jsem si jen promluvit." Jeho pohled se ani nehnul, jen nesrozumitelně něco zabrblal sám pro sebe. Z toho odvodila, že ji přeslechl, protože vlastně ani neposlouchal.

Měl plno práce a to chápala víc než kdo jiný. Jenže z pár hodinové práce se stala už několikadenní. Ani jediný den si neudělal volno, aby za ní zašel, třeba jen pozdravit.

"O čem chceš mluvit?" Zeptal se, ale bylo jasné, že nedává pozor.

Byl to její nejlepší přítel už několik let, ale za těch pár měsíců se toho stalo tolik, že neměla v plánu za ním chodit, kvůli takové blbosti, jako je pokec o nich.

Chtěla to nechat prostě plynout, promluvit si o všem, až bude po všem, ale její tělo to vidělo jinak, když se v noci probudilo a vyhledalo jeho pokoj.

Až teď si všimla toho přítmí, které panuje v místnosti. Jediná svíčka plápolá na stole v lucerně, řekla by, že mu to stačí, když potřebuje vidět jen na papíry před sebou.

"O nás."

Vzhlédl a konečně jí pohlédl do očí. Měl tmavé kruhy. Oči mu rudě zářily z nedostatku spánku. Nejraději by k němu přistoupila popadla ho za ruku a odtáhla do postele, aby si trochu odpočinul. Věděla však, že by neusl, dokud té věci nepřijde na kloub.

Občas na sebe klade moc velké nároky a jeho odhodlání věc dotáhnout do konce a přijít na řešení, bylo vždycky to, co na něm měla tolik ráda.

Jeden, kdyby ho neznal, řekl by si, že je to maniak, že se jednoho dne z toho všeho zblázní a však on to celé ty roky dokázal vyvracet. Ne jen, že několikrát prokázal, že je chytrý, ale také dostal životy ostatních do pořádku, stejně jako ten její.

Když ho viděla v takovém stavu, zapomněla úplně, proč vlastně přišla. Už nebyla naštvaná, ani si nepřipadala tak odstrčeně. Došlo jí, jaká blbost ji napadala. On to všechno dělá právě pro ni. Snaží se, aby přežili, aby našli její biologickou matku a všichni se zvládli v co nejkratší době vrátit zase zpátky.

"Nemůže to počkat?" Zeptal se vyhýbavě, tak aby nezranil její city.

"Neměla jsem vůbec chodit." Usmála se, aby se kvůli ní necítil provinile nebo smutně. Byla připravena odejít, ale jeho ruka chytla tu její.

"Nemusíš odcházet, pomoc by se mi hodila, teda pokud odejít nechceš."
"Ráda zůstanu." Doufala, že to řekne, nebyla připravena odejít, nechtěla být zase osamocená.

"Až bude tohle všechno za námi, bude to lepší, ale tvé bezpečí, je pro mě důležitější než cokoliv jiného na světě."

Možná to bylo tím, že byla unavená, posledních pár dní naspala bezmála jen pár hodin, ale přesně tyhle slova potřebovala slyšet. Slyšet, že mu na ní záleží a nikdy vlastně nepřestalo.

"Já vím, nechtěla jsem, aby sis třeba myslel, že si myslím něco jiného, jen bylo posledních pár dní vážně náročných." Měla toho na srdci tolik, co potřebovalo ven, ale nebyla ta správná chvíle. Nejdřív musí přežít tuhle cestu a nepozorovatelně se dostat do sousední země.

"Můžeš za mnou přijít, kdykoliv budeš potřebovat. Moje dveře jsou vždy otevřené." Začala se smát, upřímně a zase se cítila uvolněně a klidně.

Potřebovala jeho blízkost stejně tak, jako on potřeboval její oporu, když šlo o těžká rozhodnutí. Nebylo pochyb, že by ti dva k sobě nepatřily, ale na tak mladé lidi, jako jsou oni dva, toho bylo až moc nového, tolik situací, které si neumí pomalu ani představit, že by prožili ještě jednou.

Jejich společný život byl sice krátký, ale jejich přátelství a pouto, které k sobě navzájem mají překoná nakonec všechno, co si usmyslí.

"Tak s čím potřebuješ pomoci?"

Poklepal na papír, na kterém bylo načmárané tuší starověké písmo. Sice v tom všem, co jí svět nabídl, byla nová, ale číst a psát v starověkém jazyce, nějakým záhadným způsobem, který ji nebyl jasný, uměla.

"Snažím se to rozluštit už několik hodin, ale ani abeceda, kterou jsi mi dala, vůbec nepomohla, nic nedávalo smysl." Otočila papír a začala se přehrabovat na stole.

"Není to totiž celé, musí tady být ještě jeden papír, stejný, jen s obráceným písmem, jako když si hraješ s abecedou a různě jí přeházíš po papíře."

"Něco takového jsem tady viděl, ale nedával jsem tomu žádný pozor, protože mi to přišlo zbytečné, jako blábol, který bych nikdy nepotřeboval."
"Ten blábol, je asi klíčem k tvému řešení." Usmála se, když k sobě přiložila dva odlišné papíry, každý byl napsán jinou osobou, ale zapadaly do sebe, jako skládačka.

"Jasně, je to jako zrcadlo, musíš k sobě přiložit oba papíry, aby vytvořili slovo."

"Přesně tak." Potvrdila.

Přesunula si k sobě lucernu a začala pod ní číst, slova, která se vyobrazila na papíře.

"Meč k meči,
sen ke snu,
moc k mocnému.
Mrtví k žijícím,
živý k umírajícím."

"A ještě tady stojí: Svět,až se v temno promění. Až světlo bude potřeba. " Odložila papír na stůl a podívala se na něho.

"Musíme tomu přijít na kloub." Řekl a vzal si tužku a papír, napsal si překlad a strčil si ho do tašky, která visela za ním na háčku, na zdi.

Vzal ji do náruče a společně s ní se vydal do vedlejší místnosti. Položil ji na postel a lehl si vedle ní.

"Ale teď půjdeme spát."