Podezřelá z vraždy

Domov

Mířila jsem domů... Domů k tetě Anette,
bude pořád stejně přísná, ale zároveň neskutečně milá? Bude přede mnou stále tajit své hovory a skrývat telefonáty? V hlavě mi vířila spousta myšlenek a doměnek. Těžko přesně určit počet. Bylo jich ale dostatek na to, abych přestala dávat pozor na cestu...
Vyjížděla jsem zrovna jednu obzvlášť prudkou zatáčku, když se objevil chodec, vyšel ze křoví a chtěl přejít silnici. Všimla jsem si ho moc pozdě... Dupla jsem na brzdu a auto sebou cuklo.
Z auta jsem vyběhla ve vteřině. Díky bohu se chodec již sbíral ze země, živ a zdráv.
„Strašně se vám omlouvám, jste v pořádku? Nepotřebujete zavolat záchranku?“ optávala jsem se jej.
Byl to pohledný mladý muž, zhruba mého věku.
„Vypadám snad přejetý?“ vyštěkl muž nepřátelsky a odplivnul si do trávy. Vlastně jsem se mu ani nedivila, z vlastní nepozornosti jsem ho srazila... Ale, mezi námi, mohl si vybrat lepší místo na přecházení silnice.
„To opravdu nevypadáte, skutečně se moc omlouvám, byla to má chyba... nepotřebujete někam odvézt? “ Zeptala jsem se nejmileji jak to jen šlo.
„ Myslím že vaše řidičské schopnosti jsem si právě vyzkoušel na vlastní kůži. Děkuji za nabídku, dojdu pěšky.“ opáčil muž a zmizel mezi stromy.
Podivín. Pomyslela jsem si, nasedla jsem do auta a pokračovala jsem po silnici vzhůru, tentokrát už opatrněji.

Otočila jsem klíčkem v zapalování a motor přestal vrčet. Domov...
Vystoupila jsem z auta a nasála jsem čerstvý vzduch do plic. Zahrada vypadala pořád stejně upraveně, pestrobarevné květiny zdobily přenádhernou zahradu a honosný dům se tyčil nad řekou.

Něco však upoutalo mou pozornost více než překrásná krajina, ten zvláštní pocit že mě někdo pozoruje... Podívala jsem se směrem k domu a zaregistrovala jsem něčí obličej za oknem v patře. Než jsem však stihla zaostřit na jeho tvář, zmizel a jako jediný důkaz že mě nešálil zrak zůstala záclona povlávající ve větru.

„Slečno En, vítejte doma!“ to ke mně běžela hospodyňka Mirabell, většina rodiny tuto práci nazývá "služka", pro mě je ten název neuctivý a myslím že i ona sama více ocení "hospodyňku"...
„Dobrý den, Mirabell, jak se máte? Ráda vás vidím!“ rozzářila jsem se.
„Já vás také slečno, mám se tak jako vždy, jen se každý den cítím starší. Zato vy vypadáte skvěle!“ polichotila mi Mirabell, chopila se mého zavazadla a odcupitala do domu.
Je stále tak energická jako před lety, pomyslela jsem si, zavřela jsem dveře auta a vydala jsem se po chodníčku do rozkvetlé zahrady.

- Moc doufám že se první kapitola líbila a že příběh zaujal! Můžete ho ohodnotit a napsat komentář <3 moc mě to potěší, další kapitola vyjde co nejdříve. Čím více ohlasů, tím rychleji <33