Knihomolka a aristokrat

1.

10. srpna 1998 (pondělí)

„Děláš si ze mě legraci?!“ vypravila jsem ze sebe nevěřícně a trochu i naštvaně.
„Já… Byla to nehoda, vážně!“ ztěžka polkl a díval se na mě, jakoby sám nevěřil tomu, co se stalo.
„Nehoda? Podívej se, jak vypadám!“ řekla jsem ještě pořád v šoku a ukázala na sebe. Z vršku hlavy se mi při sebemenším pohybu sypala bílá spoušť v podobě mouky a dostávala se mi i pod triko.
„Když já ti chtěl jen podat mouku! Nemůžu za to, že ses zrovna pohnula a strčila do mě!“ bránil se, ale vyděšený tón i pohled, co měl ještě před pár vteřinami, se pomalu ztrácel. Místo toho se snažil, aby se nezačal smát, protože moc dobře věděl, co by ho čekalo.
„A neřekla jsem ti snad jasně, že ty palačinky udělám sama a nemáš se mi motat v kuchyni?“
„Promiň, Hermiono… Jenže ty děláš skoro všechno a mě k ničemu nepustíš. Jsi host, to já bych měl vařit, uklízet a prát prádlo.“
„Harry… Ty přece víš, že to dělám ráda. Navíc nemám tolik peněz, abych kupovala jídlo a další věci. Tak pomáhám aspoň takhle. A hlavně, mě to zaměstná, abych nemusela myslet na…“ nedokázala jsem to ani doříct a už jsem měla slzy v očích, ale za žádnou cenu jsem je nehodlala pustit ven. I když to je už rok, pořád se mi o tom těžko mluví. Upřímně, ráda bych o tom mluvila, ale s kým? Všichni Weasleyovi truchlí nad ztrátou Freda a Harry si toho taky neprožil málo, tak mu nechci přidávat další starosti. Chvíli po tom, co mě nechal bydlet u sebe, jsem se vydala do Austrálie najít své rodiče a zrušit paměťová a ochranná kouzla, která je měla udržet v bezpečí. Po měsíci a půl hledání jsem byla vyčerpaná a zoufalá, že jsem se vrátila za Harrym, abych nabrala sílu na další hledání. Nechtěla jsem na to myslet, začala jsem proto dělat vše pro to, abych nad tím nemusela přemýšlet. Jen si nahlas povzdechl a vtáhl mě do objetí. Nezajímalo ho, že bude taky od mouky.
„To nic, Hermiono, chápu to.“
„Nezlob se,“ špitla jsem a objala ho pevněji.
„Nezlobím se,“ řekl potichu a pomalu se ode mě odtáhl, „a teď se běž převléct, já to tu zatím uklidím a dodělám ty palačinky.“
„Dobře. Děkuji,“ věnovala jsem mu úsměv a vyšla jsem z kuchyně ke schodům do patra a do koupelny. Vysvlékla jsem se, pustila vodu a hned jak jsem si stoupla pod spršku příjemně teplé vody, myšlenky mi hned začaly běhat všemi směry. Co skončila válka, nedokážu být v klidu a pomalu toho na mě začíná být moc. Snažím se dělat jako by mě nic netrápilo, abych tu byla pro ty, co na tom jsou hůř než já. Proto jsem moc vděčná Harrymu, že mi nabídl, abych s ním bydlela v domě, co zdědil po Siriusovi. Pan a Paní Weasleyovi mě i Harrymu nabídli, abychom s nimi bydleli v doupěti, ale Harry s díky odmítl a mě vzal s sebou. Nechtěl být na obtíž se svými problémy a moc dobře věděl, že já taky, tak rozhodl za nás oba. Ron a Ginny za námi často chodí, aby utekli před ponurou atmosférou, která u nich doma panuje. Mezi mnou a Ronem to bylo ze začátku trochu napjaté, co jsme se políbili v tajemné komnatě. Nakonec jsme oba po chvíli došli k tomu, že jsme spíš přátelé než pár. Za to Ginnin a Harryho vztah jen kvete. Doufám, že jednou budu mít to, co mají oni. Ale kdo by měl zájem o nudnou vševědku a knihomolku jako já.
Po nekonečně dlouhé chvíli jsem utla své myšlenky, v rychlosti si umyla si vlasy a vypnula vodu. Jen v ručníku jsem přešla do vedlejšího pokoje, který mi Harry nechal a oblékla jsem se do čistého oblečení. Poté jsem vzala z nočního stolku svou hůlku a vysušila si vlasy, které sice už nejsou tak moc husté a kudrnaté, ale i tak je s nimi pořád práce. Hůlku jsem položila zpět a vydala se zpět do kuchyně.
„Jahodová, šípková nebo meruňková?“ ptal se Harry, aniž by mě viděl vcházet.
„Šípková,“ řekla jsem a posadila se ke stolu, na kterém kromě palačinek ležely dva dopisy.
„Přišly chvíli po tom, co jsi odešla. Jsou z Bradavic,“ pronesl Harry a podal mi marmeládu, „chceš si ho přečíst, než se pustíme do jídla?“ Popravdě, jsem nevěděla jestli to chci číst. Dřív jsem byla nadšená a hned bych zjišťovala, co máme mít za nové učebnice a utíkala je koupit, abych se hned mohla ponořit do čtení. Milovala jsem Bradavice, byly můj domov hodně let a s Harrym a Ronem jsme toho spoustu zažili. Ale když si vzpomenu, co se stalo před třemi měsíci, kolik bolesti to místo dnes skrývá… Zvědavost mi nakonec nedala a natáhla jsem se pro svůj dopis.