Vánoční anděl

První kapitola

Neštěstí se stávají kdykoliv. Nejraději, když člověk odlepí oči od sebe a zívá na celý romanticky zasněžený svět kolem sebe. Probere se a zuří, když zapomněl mobil domě na kuchyňském stole, protože do sebe ládoval tvarohový koláč, rohlík se salámem, sýrovou rolku o banán. Během snídaně koukal na sociální sítě, na zprávy z různých dostupných kanálů a na stav konta v bance. Do malého přístroje se dnes vejde skoro celý denní a noční rytmus. Vzpomínky, plánování, pracovní schůzky, termíny a označkovaný pracidelný menstruační cyklus. Samozřejmě! Měla koukat lépe už doma a v době řízení auta, jenže procitla až za božími muky nahoře nad vesnicí. Úplně se probrala, jelikož vozidlo stávkovalo a nehodlalo ujet ani jeden jediný metr navíc! Nejprve civěla jako myš právě vyhrabaná z rozmrzlé hlíny. Zírala takřka s otevřenou pusou na stav pohonných hmot v autě.
"To není spravedlivý! Ukazuješ zásoby na třicet kiláků, takže bych v pohodě zvládla cestu do práce, zpátky a na benzinku!"
Nesnášela lži. Nesnášela nesplněné sliby! Nejvíc ji štvalo, že si nevymýšleli jen lidé.
"Ano na blbý auto se člověk nemůže spolehnout!"
Několikrát bouchala dlaněmi do volantu a pak omylem zatroubila. Ne, neupoutávala pozornost, nebylo sem koho nalákat. Začátek prosince znamenal tmu i v sedm ráno. Z domova vylézalo minimálně lidí, auta většinou až po osmé, kdy bylo zaručeno prohrnutí sněhu traktoristou Zbyškem. Ten odmítal vylézat z prohřátého bytu dřív, než se pořádně nasnídal, podíval na ranní zprávy a přečetl zbývajicí strany z denního tisku z předchozího dne.
Ne. Žádné fňulání. Nastaví hbitě jednání, jinak tady přimrzla k sedadlu. Ospalost ji nepřecházela ani hodinu po probuzení. Natáhla pravačku a zkušeně zaštrachala v kabelce. První pomoc se však zatím nevnořila. Nic podobného mobilu nenahmatala. Raději si kabelku přendala do klína, protože ji nejspíš zradily rozpoznávací schopnosti po hmatu. V hlavním prostou nebyl, ale ani v postranních kapsách. Když otvírala přední kapsu, kam ho sice nikdy nedávala, ale co kdyby, trhla ji krutá pravda přímo do mozku.
"To snad néééé! Pomoc! Jak si přivolám pomoc bez mobilu? Sakra!"
Ale ano, skutečně její mobilní miláček a všudypřítomný společník zůstal ležet na kuchyňském stole, kde si ho nevšimla jelikož na něho položla ubrousek s motýlem Emanem a růžovými kytkami! Nadávat na svou neporoznost bylo zcela zbytečné. Kabelku vrátila na místo spolujezdce, rozepla si pás a opřela hlavu o opěradlo. Usnula by. Nejspíš navěky, vzdyť kolem vládla celkem strašidelná atmosféra. Stála namkopci mezi poli. Možná brzy přiletí hejno havranů a posadí se na střechu, aby se za chvíli ptáci pustili do klování již nedokonalého kovu a posléza se dostali k hlavní kořisti...
Blbla. Myslela na horory, místo aby se vzchpila a jednaladospěle. Chyběl mobil, takže nejde jiné řešení, jak nakrmit auto benzínem a dorazit do práce s co nejmenším spožděním.
Pacienti objednaní na dentální hygienu zaplnili svými jmény i její dnešni hodiny v diáři od sosmi do patnácti hodin. Skončí chvilku před šestnáctou. Jako první šla na řadu paní Vladislava Ondráčková, která se pravidelně objednává už pět let. Ta jí určitě odpustí dnešní zpoždění, když jí Markéta celé roky zrpěla pití minimálně pěti kelímků s vodou, než se odvážila otevřít pusu.
"Paní Ondráčková, vždyť už vše znáte, nikdy jste si na bolest nestěžovala."
"Omlouvám se, takový zvyk, odvažuji se dost dlouho a akci, i když jsem již dokonale obeznámena a vím, že se mi nic zlého nestane."
Každý člověk reaguval jinak. Každý měl jiné zuby a způsoby čištění. Někomu se nekazily vůbec, jiný si od bolesti skoro neodpočinul. Klasickou zubařinu nedělala, ale i tak spolehlivě rozeznala spoustu začínajících či vleklých problémů.
Zase se přemístila do ordinace, přitom dosud nevyřešila aktuální problém. Na přední sklo auta začaly padat sněhové vločky. Lehce jedna za druhou. Šlo o takový nádherný ukolébavý rytmus. Jenže se frekvence padání zvyšovala.
Nyní se dokonale probrala. Západně rád sněhem, když si nepospíší!
Napřímila se, otevřela dveře a vystoupila. Venku půjde přemýšlení o dost svižněji. Neusne. A když ano, půjde o věčný spánek. Vlastně se nabízely jen tři možnosti. Buď se ihned naučí létat a doletí do zdravotního centra vlastními silami, nebo si dá pěší túru směrem vzad, dojde domů a zavolá pomoc. Mobil ji moc nezachrání. Auto nechá tady, takže bude muset sehnat někoho ochotného, kdo jí ho naláduje. Sama by mohla dojít na benzinku s kanystrem, ale v tomto počasí se tam a zpátky dobelhá za dvě hodiny.
No nic, ještě tady číhalo třetí řešení, které nejspíše zrealizují, i když riskovala blízké setkání s Jirkou Mirošlem a dalšími chlapíky, kteří v nedalekém lese káceli a řezali stromy. Slyšela z dálky motorovou pilu. Majitel Mirek Sláma si je uměl ohlídat a neplýtvali časem. Právě on byl její velkou nadějí, protože k ní docházela jeho manželka Ivona. Zrovna nedávno jí vybělila zuby a ona byla tak nadšená, že dělala ochotně reklamu všude, kam přišla.
Ano, padlo rozhodnutí. Přejde zasněžené a namrzlé pole a ocitne se v cíli. Pokud jí Marek nalije do auta benzín, mohla by do práce dojet s maximálně půl hodinou zpoždění.
Vzala si ze zadní sedačky své hřejivé zimní doplňky. Na hlavu si nasadila pletenou čepici s bambulí, ovázala si kolem krku dlouhou šálu a prokřehlé ruce schovala do teplých rukavic.
Vydala se křížem přes pole. Jít po silnici a následně po polní cestě by ji jen více zdrželo, když šlo podle odhadů o delšíúsek. Jenže i tak se krátká trasa zdála nekonečná. Bořila se do na povrchu namrzlého sněhu, chůze byla pomalá a těžkopádná. Vynaložila mnohem cíce sil na zvládnutí, u když v létě by tudy proletěla s motýlí lehkostí.
Nakonec se cíl dostatečně přiblížil.
Zbývalo několik málo kroků, než se dostane přes chlapy, kteří ji dosud vůbec nevnímali. Posladní Kousek cest a už si byla jistá, že dnes se sen nasplní. Kdo by si takě myslel, že by se plnila pošetilá přání? Skoro ve tmě, v příšerné zimě a s nepojízdným autem za zády?
Jirka Mirošek byl skutečně úplně prvním, který se přestal zabývat řezáním kmenů stromů a zaměřil se na postavu v dáli. Probodával ji tím svým křenivým úsměvem, sundal si rukavice, napil se z termosky nejspíš horkého mátového čaje s měděná vyčkával, až se přiblíží na tak krátkou vzdálenost, aby ho náhodou nepřeslechla. Tenhle druh miloval, rovněž nejspíše stále miloval Markétu, i když jeho city nikdy neopětovala.
"Kdopak nám to tak brzy ráno pospíchá do lesa? Volen, v tak roztomilý růžový čepici?"
V duchunvrčela vzteky. Navíc si dovolila protčit panenkyz hrůzy, kterou absolvuje, než se Jiříka zbaví. Nikdy je nenechal na pokoji. Jakmile ji jen z dálky zahlédl na ulici, neváhal ji i doběhnout, aby nahlas pozdravil a přeptal se jak se má. Fajn, slušnost, jenže ho svou bytostí nesnášela. Užíva si její rozpaky. Ne, on je naštěstí jako rozpaky nevnímal, zvládala se přetvařovat. I chvilka v jeho přítomnosti ji tak nějak rozhodila. Bylo to divné se setkávat tváří v tvář muži, který po ní toužil snad už od základní školy, ale ona ho neustále odmítala a ignorovala. Když mohla vyhýbala se mu. Jakmile došlo k osobnímu setkání, jednala slušně, hlavně neutíkala k žádné osobní konverzaci, aby si ani jediné slovo nedovolil vyložit jako zájem a nestál odpoledne za dveřmi s obrovskou kyticí, bonboniérou a tím svým mátovo-medovým čajem, na jaký si pravděpodobně vytvořil doživotní závislost.
"Ahoj, Jirko. Prosím tě, kde..."
"Ahoj, Markétko. Stalo se ti něci? Ty vole, vypadáš fakt vyděšeně, ale ta růžová čepice a šála ti skvěle sednou."
"Nejsou růžový, ale lososový!" poznamenala krátce a víc nehodlala probírat barvy, které muži většinou viděli jinak než ženy. Nebo obráceně. Rozhodně vše skončilo hádkou a v každém případě by si oba připadali barvoslepí.
"Ty vole, bomba! Já teď všude vidím růžovou. Víš proč? Já budu táta, narodí se mi holčička. Ty vole, se z toho furt nemůžu vzpamatovat, a to se narodí už za tři měsíce!"
"Cože? Opravdu?"
Touhle novinkou ji opravdu vyrazil dech. Vůbec nezaregistrovala, že by se kolem něho otočila další žena. Někd před rokem chodil s Pavlou Semenovou z vedlejší vesnice, ale ta mu podle všeho dala kopačky po prvním měsíci randění. Že by byla tak zabraná do své práce a nevnímala život ve vesnici? Vlastně ani, to by k ní pasovalo. Na místní drby si moc nepotrpěla a nejlepší kamarádka Regina Konipásková bydlela ve městě, konkrétně tři ulice od budovy kde Markéta pracovala.
"No jo, už je to tak. Snad nežárlíš?"
"Nééé, neblázni."
"Já vím. Kdybys chtěla, už by chom spolu dávno měli plnou chalupu dětí. Ty vole, napiješ se na Rozumnou se mnou?"
"Ne, já musím do práce."
"Aha. Vole, vlastně je to jedno, vzdyť tam stejně nemám alkohol, šéf by mě zabil. Normální čaj."
"Stále ten tvůj oblíbený?"
"Jo, ty si ho pamatuješ?"
"Jasně. A kdy ses vůbec ženil?"
"Svatba bude, ale až Pavlínka porodí. Nechce se vdávat s velkým břichem. Přijdeš nám na svatbu? Moc by mě to potěšilo."
"Uvidím."
"Pošlu ti pozvánku, jo? Vole, budeš můj vážený host."
"Nic neslibuju... Já myslela, že ses se Semankou rozešel někdy loni, aspoň se mi cosi podobnýho doneslo."
"To je pravda, několikrát jsme se rozešli a zase dali dohromady, až jsem se zamiloval do její kamarádky, taky Pavlíny. Aspoň se mi nepletli jména. Dobrý, že jo?"
"Jo, bezva."
"Možná jo znáš. Ona tě zná, příjmení má Novotná."
Novotná. Pavlína Novotná? Jasně, znala ji. Celkem štíhlá černovláska, oblíbená barva oblečení černá a fialová, účes vždy dokonale stažený do culíku. Jinakmůstek vpravo dole a kolem něho problémy s krvácením dásní. Spodní strana ideální úschovna zubního kamene, se kterým si Markéta vždy hravě poradila a vyžívala se v jeho odstraňování. Pavlína si od ní pravidelně kupovala žluté mezizubní kartáčky a zubní nitě s mátovou příchutí. Aha. Máta jako spojenec těchto dvou lidí.
          "Jo, znám, ale jen pracovně. Žádný kamarádky na návštěvy cukráren a tak podobně. "
        "Ona tě moc chválí a říká, že jsi bezvadná ženská. "
          "Vy jste se o mě bavili? "
         "Neboj, žádný intimnosti. Prozradil jsem jí, že jsem tě miloval skoro celou základní školu. O dalších letech jsem se raději nezmiňoval, myslel by si, že jsem tvůj Stalker. Nezlobíš se? "
         "Nezlobím. Proč? "
        "Jsi hodná, Markétko. Však víš, že kdybys mi chtěla..."
         "Hm, udělal bys pro mě něco? "
         "Pro tebe cokoliv, krásko. Ty vole, jen nechtěj udělat dítě, jedno mi zatím bude stačit. "
          Pokusil se o vtip, trošku se usmála. Úplně zářil štěstím. Najednou ho viděla ve zcela jiném světle. Proč ho vlastně nesnášela? Jirka Mirošek rozhodně nepatřil k nehezkým chlapům, právě naopak. Vysoký chlap, svalnaté tělo, zelené oči, Krátký sestřih světle hnědých vlasů. Uměl upoutat pozornost ženy na první pohled, ale mnohé z nich nepřekousli jeho zvyk často používat slovo " vole " . Mnohdy i na místech, kde se podobné vyjadřování vůbec nehodilo. I Markéta k nim patřila. Ze začátku šlo o dost velkou legraci, ale přejedla se. Přiznávala, jednou souhlasila s pozváním na rande, to jí bylo tak 17 let. Pozval ji na místní diskotéku a byl tak do hr, domů odcházeli každý zvlášť. Ona s kamarádkami, on s kámoši v dost podnapilém stavu. Tehdy se i opil, později se omlouval, že z nervozity, jak moc mu záleželo na tom, aby jejich setkání dopadlo na jedničku.
       Novou šanci mu nedala. Vlastně se snažila úplně zapomenout a vypěstovat si v sobě pocit, že nic takového neprožila. Poté studovala a Jirka zase jezdil na montáže, než se usadil v rodné vsi a začal pracovat v dřevařské firmě Mirka Slámy.
     Cítila, jak po ní neustále jel. Sledoval jí a snažil se chytit do svých milostných sítí. Nebo si něco jinak vykládala? Vždyť i nyní se spletla. Dávno miloval jinou, těšil se na rodinu. Řekl by, že i jeho velmi populárního slova "vole "značně ubylo ve větách.
        Slyšet za každým třetím slovem "vole", někdy i za druhým, tak tohle přesně zanechávalo následky. Jednou ji svezl do města. Skoro celou cestu mlčela, protože on mluvil. Poté se nad pacientem rozmluvila a dvakrát jí "vole" uklouzlo. Už nikdy více se k ní neobjednal, protože patřil ke starší generaci a na neuctivé výrazy byl jáklivý.
       Uvědomila si, že od sebe odehnala muže, který o ní stál až moc. Nejspíše ho potrestala za příliš moc náklonnosti, nadbíhání a lásky. Tohle všechno si vždy přála, avšak způsob projevu ji spíše odrazoval a nelíbil se jí. Neví. Neví. Neví... Jednoduše se její srdce nerozpumpovalo tak, jak se slušelo na pořádnou lásku.
       "Neboj, nepokusím se o žádný milostný akt v zasněženém lese. Stačilo by mi, kdybys mi prozradil kde zakotvil tvůj šéf. Čekají na mě objednaní pacienti a moje auto trčí támhle u silnice. Chápeš? Nejede, ale hlásí, že palivo vlastní. Snad by mi mohl posloužit jako benzínka, jinak se do práce bůhví kdy."
        "Měla bys tu tvou rachotinu by věnit za novějši model. Rád tě do města svezu."
         "Jsi hodný, ale já musím autem i nazpátek. Přece pro mě nepojedeš extra i odpoledne, spíš k večeru, když už bude tma."
        "Hmm... no jo, odpoledne by to nešlo. Jdeme s Pavlínkou na nějaký cvičení pro těhotný. Tak já ti seženu Mirka, ale dej si na něho pozor. Právě skučí někde v křoví, aby ho nikdy z nás neslyšel. Manželka ho včera donutila sníst dva talíře špenátový polívky."
        "Proboha, co provedl špatnýho?"
        "Dostatečně ji nepodporoval ve zdravý výživě a přál si uvařit v neděli svíčkovou."
          "No, velký hřích," smál se přímo od srdce.
          "Tak já ti ho zavolám, ať všechno stihneš. Jo, klidně si to svoje starý auto nějakou dobu nech, protože takhle hezky jsem si s tebou nepopovídal ani jednou za svůj život."
            "Neblázni..."
          Chtěla něco vtipného či moudrého dodat, ale radějilčela. Měl pravdu, až dnes se cítila v jejich vzájemné konverzaci uvolněně. Žádný tlak, žádné pochyby a dohady, jal mu koluje v mozku bez přestání a na jinou ženu ani nepomyslí.

       Miroslav Sláma jí okamžitě nabídl pomoc. Nasedla si do jeho auta a do tří minut doléval benzín do náhle opuštěného vozidla u silnice.
      "Markétko, nerad ti prozrazuji krutou pravdu, ale tohle auto už moc kilometrů nenajde, i kdybys do něho nalila stovky litrů. Brzy tutově dojezdí a nevzpamatuje se, i kdybys ho polévala svěcenou vodou."
        "Jak brzy?"
        "Týden?"
        "Neeprobere se ještě? Opravdu ne? Vždyť i minule mi v autoservisu říkali, že už to snad nemá cenu opravovat, ale něco málo udělali a ejhle, už rok s ním jezdím jako drak. No spíš dráček couráček, ale dostanu se do práce a na běžný pochůzky."
       "Spíš ho někdo očaroval, že ujeli tolik kilometrů bez nehody a výpadku. Máš ještě chvilku? Mrknu se, co se dá o ždibec vylepšit."
       "Chvilku nemám, ale koukni se."
      Otevřel kapotu a cosi zkontroloval, poté vytáhl ze svého auta nářadí a něco jí uvnitř vyměnil. Divila by se, kdyby v tolika krámech, které zahlédla uvnitř Mirkova kufru, nenašel součástky na poskládání úplně nového vozu. Chodila kolem jako pešek a bouchala by do každého, kdo by vysvětlil autíčku, že momentálně postrádá dostatek peněz, aby si koupila lepší ojetinu, ne další starou šunku, do které nacpe hromady prachů.
      "No, víc s tím tady nezmůžu. Když budeš mít štěstí, dojedeš s ním až do Vánoc a potom ti Ježíšek přinese úplně nový."
     "Hmm, vtip roku. Jsi ale zlatý. Kolik ti dlužím?"
      "Nic."
      "Ale jo, vždyť jsi mi tam něco zamontovali."
       "To neřeš a jeď do práce. Měl bych ti děkovat, že je manželka po tom vybělení zubů mnohem veselejší. Někdy tedy až moc. No, kdybys byla tak hodná, nenápadně jí naznač, že by špenátová polévka mohla tu bílou barvu zubů poškodit a měla by tam na nich hnusný zelený skvrny. Ona špenát miluje, já ho nesnáším. Nejen, že mi nechutná, ale trpím po něm na průjmy. Moje tělo ho zásadně odmítá."
      "Chi chi, něco vymyslím, neboj. A počkej něco ti dám..."
      Sáhla po kabelce, ale nevytáhla peněženku, jelikož Mirek Sláma okamžitě protestoval. Vytáhla z vnitřku několik prášků na blistru.
      "Na, ber. Pro pokojnou službu zaměstnavatele. Vypořádá se s průjmem rychlostí blesku."
       "Díky, snad se mi uleví."
      Ulevilo se hlavně Markétě. Venku zavládlo světlo a vypadalo to, že dnešní den bude sice mrazivý, ale nádherně slunečný. Dnes by stejně ven nešla. Užila si dávku čerstvého vzduchu brzy ráno, což jí bohatě stačilo i na tři následující dny.