Čas temna

1. Kapitola

Stíny ji obklopovaly více, než byla ochotna si připustit. Čekala, kdy ji popadne nějaká neviditelná ruka, která se zhmotní na kostnatou paži s nazlátlou kůží a černými nehty, ostrými a zahnutými jako drápy harpyje. Silně si uvědomovala, že nechápe, kde se tu vzala - jakási logická část jejího mozku, která se hlásila o pozornost na ni křičela, že se jí to zdá - ale je tomu tak? Nevybavovala si, že by šla spát.
Stála uprostřed mýtiny, která by přes den mohla snad působit uklidňujícím dojmem, ale takto, uprostřed noci, v ní vyvolávala pouze dusivou paniku a strach tak syrový a primitivní, že měla sto chutí se otočit na patě a utíkat co nejdál. Nohy měla těžké jako z olova, a v puse tak sucho, že při polknutí sliny měla pocit, že spolkla žiletku. Na mýtinu dopadalo světlo měsíce, který byl temně oranžový, jako obrovský pomeranč zavěšený na obloze, posmívající se všem živým tvorům, bdělým v této temné noci.
Zaklonila hlavu, ale výhled na hvězdy jí zastínila křídla uhlově černého havrana, kroužícího nad její hlavou. Pták nevydal ani jeden skřek, přesto se jí při pohledu na jeho siluetu proti obloze zmocnila hrůza tak velká, až jí vlasy vstávaly děsem na hlavě. Jedno jediné, inkoustově černé pero se uvolnilo z rozpětí havraních křídel, a pomalu se snášelo přímo před dívku. Věděla, že odsud musí pryč, a to okamžitě - přinutila ztuhlé končetiny k pohybu, přeskočila pírko ležící na mechové vrstvě a rozeběhla se k zástěně z křoví. Koruny stromů jako by se naklonily k sobě a šeptaly si o dívce, která se snaží dostat z jejich hrůzné mýtiny.
Pomeranč na nebi se i nadále šklebil a dívka si s paranoidním děsem, který v ní hlodal jako neodbytný červík v jablku, uvědomila, že už není na mýtině sama. Všechny okolní zvuky lesa utichly - stromy nešuměly, zvěřina nevydala ani hlásku a čas jako kdyby se v ten moment zastavil. Od úst jí stoupala pára, což, jak si opět plně uvědomovala, nedává žádný smysl - je přeci polovina léta, vzduch byl ještě před chvílí teplý a dusivý od slunečného dne.
Ten havran! Aniž by se plně otočila, hlavu naklonila stranou, aby mohla očima propátrat oblohu - černý havran byl pryč. Cítila, jak se jí srdce potápí, cítila chlad který se jí rozléval žilami a z toho pocitu jí vstávaly chloupky na zátylku. Musím se otočit, pomyslela si, neschopna pohybu. Tmavé křoví působilo dojmem bezedné jámy, která jen čeká na to, aby ji mohla pohltit - bezradnou a vystrašenou. Cítila, jak se jí potem vlasy lepí na tváře a v hrudi narůstá panika, která hrozí, že vybuchne jako časovaná bomba. Cítila za sebou šustivé kroky, jak se to cosi, co stálo za jejími zády, blížilo po mechu víc a víc k ní. Neměla kam utéct. Trčela uprostřed lesa zcela sama.
Luna v úplňku se zbarvila do sytě rudého odstínu a zdálo se, že se jemná kůra, povrch měsíce, který nyní připomínal červený pomeranč, odlupuje a při dopadu na zem se mění v lepkavou, karmínově rudou tekutinu. Nemusela ji ani podrobně zkoumat aby věděla, že je to krev. Mraky zastínily ono už tak chabé světlo, které z oblohy pronikalo, a hrozilo, že ji temnota pohltí - buď ji dostane to, co stojí za ní, a nebo větve šeptajících stromů, které k ní vztahovaly své pokřivené prsty a vábily ji, aby se jim odevzdala. Chtěla zakřičet, vyrvat si vlasy frustrací a strachem, chtěla odsud pryč, ale neměla kam jít.
Kroky za jejími zády se zastavily. Přízračná dlaň se zhostila jejího ramena - dovolila si hlavu otočit jen natolik, aby zahlédla zkroucené, černé nehty, připomínající drápy, a nazlátlou kůži, která v mdlém svitu měsíce přízračně zářila. ,,Našli jsme tě." Ta slova nebyla pronesena hlasitěji než ševelení okolních listů, ale přesto to způsobilo, že se dívka zachvěla a skrz rty proklouzlo tlumené, zoufalé zaúpění. Scarabeus, jak si postavy z nočních můr kdysi pojmenovala, jí zaryl drápy do ramene a táhl ji s sebou do černočerné tmy.

***

Zoe se při prudkém pohybu rozjela ramenem palčivá bolest v místě, kde ji Scarabeus držel. Na čele jí perlil studený pot a hnědé vlasy měla slepené k sobě. Divoce se rozhlížela kolem sebe, a dech se jí podařilo zklidnit až v momentě, kdy rozpoznala obrysy své vlastní ložnice a Rodericka spícího v křesle u postele. Zhluboka se nadechla a silně si zatlačila palce na oční víčka, jak se snažila zahnat hrůzy z právě prožité noční můry. Opravdu to byl jen sen? Vše se zdálo tak neuvěřitelně skutečné.
,, Vidím, že jsi vzhůru." Ozval se rozespalý Roderickův hlas z křesla, ale ani v jeho hlase, ani v bledé, vyčerpané tváři nezahlédla ani známku po jeho obvyklé vlídnosti. Popravdě vypadal dost otřesený. Křičela snad ze spaní? Bála se ho zeptat, ale cítila, že téma jejího snu, který stále živě viděla před sebou, jako by jej měla vytetovaný na zorničkách, je nezvratné.
,,Ano, zdál se mi dost podivný sen." Přitakala, cítící silnou potřebu vynechat detaily skutečnosti toho, o jak hroznou noční můru vlastně šlo. Přetočila se v bavlněných přikrývkách s jemným vzorem na bok tak, aby byla čelem k němu. Okny neprostupovalo žádné denní světlo, což mohlo znamenat jedině, že do svítání ještě zbývá nějaký čas. ,,Pojď si lehnout, ať můžeme jít spát."
Roderick zavrtěl hlavou a vyčerpaně si promnul tvář, na které se mu začínalo rýsovat strniště. Lehce se nad jeho odpovědí zamračila - věděla, že se z práce vrátil pozdě v noci, jelikož v obchodě byla třeba udělat měsíční uzávěrka a spočítat inventuru, ale přesto jí na mysl nešlo jeho odmítnutí. ,,Udělám nám kávu." Navrhl místo toho, a aniž by počkal na její reakci, vstal mátožně z křesla a odploužil se do kuchyně.
Zoe to v hlavě šrotovalo, a bývalo by ji to dokázalo zaměstnat natolik, aby z hlavy pustila svůj sen, avšak její pozornost upoutalo cosi rudého, co spatřila koutkem oka zvenčí. Odhrnula přikrývky a postavila se na chladnou, dřevěnou podlahu, takže rychle poslepu nazula teplé papuče a přešla k oknu. Za denního světla byl výhled doslova impozantní - zaručoval scenérii příjemně zeleného listoví lesa, který žil svým životem. V plotě kolem zahrady měly některé uvolněné plaňky, a tak se stalo, že se k nim občas zatoulala srna či zbloudilý muflon. V noci vytvářel les tmavou clonu, která se v jemném vánku pohupovala ze strany na stranu, větve byly nepřirozeně dlouhé a tráva našedlá. Už kolikrát z toho okna viděla sovu, jak svými pařáty unáší hraboše do korun stromů, a přemítala o tom, jak zvláštní koloběh života vlastně je.
Věc, která ale upoutala její pozornost, byl měsíc - byl sytě oranžový až do ruda a jeho krvavě rudá záře zalévala okolní svět podivným svitem, jako v jejím snu. Zoe vyschlo v ústech a přinutila dlaně k pohybu, aby plynule zatáhla závěsy. V ložnici tak nastala neprostupná tma, a ona poslepu došla zpět k posteli a nahmatala lampičku na nočním stolku, kterou zapnula, aby teplé, žluté světlo žárovky osvítilo zbytek místnosti. Srdce jí splašeně bušilo a měla pocit, že jí co chvíli z hrudi vyskočí, a tak si natiskla dlaň na hruď a snažila se uklidnit. Je to jen oranžový měsíc v úplňku. Nehlásili ve zprávách něco o písku ze Sahary a jeho vlivu na zbarvení atmosférického prachu, takže se nám měsíc bude zdát rudý? Nevěděla, ale chytala se toho jako tonoucí stébla.
Z chodby uslyšela kroky a rychle vyzula papuče, aby mohla nohy zastrčit zpět do přikrývek, načež se ve dveřích zjevil Roderick, bledý jako nějaký přízrak. Sama se musela tvářit dost vyděšeně, protože se mu mezi obočím utvořila vráska. S tácem, na kterém byly dva bílé hrnky s černou kávou ze které se kouřilo, se posadil na okraj postele, a tác odložil na noční stolek. Už když upírala oči na jeho zátylek, věděla, že ať se jí chystá říci cokoliv, nebude se to týkat spousty práce, či snad nějakého nevinného křiku ze spaní. Natočil se bokem k ní, aby na ni viděl, a sepjal dlaně v klíně.
,,Proč jsi mi neřekla, že trpíš náměsíčností?"