Ztráta důvěry

Moje První

Říká se že tu první lásku si pamatujeme do konce života. Něco na tom bude, i já si ji pamatuji, tu první.

Byla krásná, měla dlouhé černé vlasy, tmavé oči a snad ten nejhezčí úsměv na světě. Když jsme se poznali bylo nám oběma osmnáct. Prožili jsme během jednoho roku spoustu báječných ale i strastiplných chvil. Nevím zda jsem jí miloval nebo to bylo pouhé poblouznění, ale vím že v tu chvíli jsem byl na vrcholu blaha. Ten okamžik byl tak osvobozující a uspokojující jako žádný jiný. Byl to pocit jako každý dosáhnete jakého si úspěchu či naplnění snu o kterém jste ani nevěděli že ho máte.

Ten den si pamatuji jako by se odehrál včera a ne před těmi dlouhými patnácti lety. Byl krásný den tak akorát na malou vycházku s mou první. Řekl bych vám jméno ale bohužel to si už nepamatuji, je nepodstatné. Důležitá jsou jen čísla, obzvláště u mne a časem pochopíte proč. Takže, byl krásný den na naší další prohlídku města a jeho tajuplných míst jak jsme tomu s první říkali. Došli jsme až na krásnou odlehlou mýtinu někde uprostřed lesa, který byl nedaleko města. Začalo to jako pokaždé, škádlení a spousta smíchu jenže když jsem jí chtěl políbit tak se odvrátila. Zkusil jsem to tedy znova a i tak neúspěšně a řekla ať toho nechám, že už má přítele. Myslela si že jsme pouze přátelé. V tu chvíli se mi sesypal celý svět. Myslel sem si že První je ta největší láska co mě mohla potkat. Pamatuji jak jsem jí tam nechal a bez jediného slova začal odcházet z mýtiny. Šla sice za mnou a vysvětlovala mi že o naše přátelství nechce přijít ale já jí odmítal poslouchat. Kdyby v té chvíli za mnou nešla nebo aspoň mlčela. Třeba by se nic nestalo a neprobudila by to zvíře ve mě, to temno ve mě. Pro druhé temno, pro mě čas kdy jsem v ráji. Co jsou o proti tomu drogy a jejich následné stavy. To co feťáci prožívají při své dávce, já prožíval v té dané chvíli a to pokaždé když ten ďábel ve mě vystrčil růžky. V té chvíli kdy jsem se otočil a vykřičel jsem na ní všechno co jsem cítil a poté co jsem jí chytil pod krkem. Očividně tak silně že nestihla vyjeknout jen na mě vyděšeně hleděla a snažila se chytit mojí ruky. Ale nejhorší byl ten pohled do jejích očí, ten pohled mě dohnal k další akci. Praštil jsem s ní o strom až si roztrhla obočí a spadla mi k nohám. Detaily si přesně nepamatuji, akorát si vzpomínám na ten následný pocit když jsem nad ní klečel a škrtil jí tím šátkem který jsem jí daroval k narozeninám. Proč jsem ho použil? Nejspíš proto že mě rozčílil ještě víc při myšlence na to jak jsem ho kupoval a s jakou radostí ho rozbalila a nosila. Nevím jak dlouho to trvalo ale očividně dlouho podle toho jak mě zatuhli kolena a boleli ruce. Když konečně moje ruce polevili z té křeče ve které jsem držel její krk a já se poprvé pořádně nadechl, ulevilo se mi, opravdu jako kdybych byl v ráji. Ten pokoj a klid co nastal v mé mysli byl k nezaplacení, ten pocit vám vám nepřivodí žádná droga. Tenhle stav vaší mysli vám navodí jen poslední záškuby toho těla pod vámi. Jak cítíte že to tělo pomalu vzdává svůj boj, jak se přestává bránit až nakonec leží jen tak ochable jako hadrová panenka. Pak už jen stačí chvilka pro vaše ujištění a dostaví se ráj. Poprvé ten ráj trvá jen chvilku do doby než se podíváte pod sebe a ujistíte se co jste to vlastně provedli. Poté přichází vystřízlivění, panika ale především otázka. Co teď? Co jsem to provedl? Co s tělem? A určitě spousta dalších. Já byl poprvé hodně vyděšený ale ani ne z toho co jsem provedl ale z představy že mě chytí a zavřou i když to bylo v podstatě z afektu, ta první určitě. Proto jsem s panikařil a odtáhl tělo do bažin, které byli v okolí. Pamatuji si jak nám ve škole při přírodopisu říkaly: co bažina pohltí to je jako kdyby to již nikdy neexistovalo. Doufal jsem že měli pravdu a tehdy jsem se k té představě upnul jako k mé jediné záchraně. Jako k mému majáku na širém moři. Přece jenom je to v každé kriminálce, když není tělo, není zločin.