A.N.A

ÚVOD

Proč je většina kaváren na rohu? Na rohu ulice. Většinou chodím do zapadlého baru nebo hospody, ale v kavárně na rohu jsem už po třetí.  V kavárně jako takové jsem také po třetí. Příště se zkusím podívat po nějaké, která není na rohu. Jsou tu velké okna a zapadající sluneční paprsky říkají všem lidem venku, že tu jsem. A kšiltovku jsem si nechala v autě, čemuž nerozumím. Beru si jí s sebou automaticky, ať jdu kamkoliv. Ale dnes, jako bych byla donucena sama sebou, ji opomenout. Jako bych "chtěla" být viděna. Nad tou myšlenkou jsem se zamračila.
Káva je dobrá. Je tu čisto, příjemný vzduch, stoly tak akorát od sebe a...
„Čekáte na někoho?"
Šokovaně jsem se otočila „To mluvíte na mě, pane?"
„Nikdo jiný tu není" rozhodil ruce dokola kolem sebe, aby ukázal, že je tu opravdu prázdno.
„Ne..." trošku zmateně povídám „nečekám na nikoho."
Stařeč přikývl „A nejste náhodou vy-" 
„Ano, jsem to já" povzdechla jsem si. Je to tu zas. Promnula jsem si oči a opřela se o lavici
z měkké kůže.
„A co děláte tady?" pokračoval stařec.
„Piju kávu" pozvedla jsem šálek před sebe a zase ho položila.
„No ano, to vidím." Bylo ticho. Slyšet bylo jen rádio, kde hrála jazzová hudba a zvuky, které vydával větší kávovar, který se servírka snažila vypláchnout. Nešlo si ovšem nevšimnout, že ze mne stařec nespustil oči.
„No a...jak se máte?" pokračoval.
S překvapeným výrazem, byť jsem očekávala další dotaz, odpovídám „Báječně" a s úsměvem se k němu otočím.
Naproti mě seděl starší muž již seniorského věku, měl takové ty klasické černé botky, co starší lidé nosí, širší tmavé kalhoty a svetr s límečkem a dlouhými rukávy. Vedle stolu měl opřenou vycházkou hůl a na stole rozečtené noviny. Titulní strana o mně naštěstí již neměla, co říct.
„Víte..." Odkašlal si stařec „...moje vnučka z vás nespustila oči. Každý den vstávala brzo ráno
a chodila spát velmi pozdě. Říkávala mi, jak by vás chtěla obejmout. Dokonce o vás napsala...ehm...jak tomu teď říkají...takový ten dlouhatánský text-" „Esej?" „Ano, ano. Psala to
4 dny, dlouhé to bylo, jako účetní kniha" rozesmál se, a pokračoval „Teď, když vás tu vidím naproti mně, již chápu, proč vás pořád chtěla tak objímat. Vidím na vás, že jste vyrovnaná, ale něco mi říká, že to tak skutečně není." Chtěla jsem odpovědět, načež jsem pusu zavřela
a pousmála se.
Napila jsem se kávy. „Mám se tak, jak se mám. Nikam nemířím, takže ani nespěchám. Ráno se probouzím, a večer zase usínám. Občas si zajdu na kávu (hraju si s ouškem) a někdy jdu třeba do kina....mám se tak, jak se mám." Znovu jsem se napila a položila téměř prázdný hrníček na podšálek.
„Hezké a zvláštní." usoudil.
„Co je hezké a zvláštní?" nechávala jsem si neutrální výraz.
Chvíli si mě zaujatě prohlížel, pak řekl: „Většině, ne-li všem, kteří by prošlí tím, co vy, by skromnost a pokora utekla." 
„Dáte si ještě něco?" zeptala se nás servírka. Stařec odmítl, já chtěla zaplatit. „To máte na účet podniku" usmála se servírka.
„To nemusíte, ráda zaplatím" naléhala jsem, ale byla neodbytná. Nerada se zdlouhavě hádám
a věci prodlužuji, tak jsem jen přikývla. Sledovala jsem,  jak odchází, a při tom odpověděla: „To nevím. Ale ti, kteří by dokázali dojít do této kavárny, bez pokory a skromnosti, by už dál nedošli. Pýcha, nebo předsudek. Ať už lidé znají váš příběh, nebo ne, tolerovat umí jen chvíli. Přehlížet jak kdy, ale dlouho nestrpí." Dopila jsem kávu a nepřestala civět do prázdného šálku.
„Proto to děláte?" pokračoval.
„Co myslíte?"
„Pomáháte lidem."
„Nepomáhám lidem."
„A co tedy děláte?"
Beze změny mimiky v obličeji jsem ho pozorovala „Nechávám je mě tolerovat."
„To ale, jak jste sama řekla, dlouho nevydrží."
„Vydrží, pokud se bojí, nebo vás respektují."
Přikývl „Chápu, že se vás někteří můžou bát, ale jak si získáte respekt těch, co se vás bát odmítají?"
„Povím jim příběh. Pravdu."
„Čí příběh?"
„Můj."
Zamračil se. Nechápal.
Rozesmála jsem se. „Vaše vnučka..." Vyndala jsem peněženku „Co za tu esej dostala?"
„Zkuste hádat" dopil čaj.
„hmm..." dělala jsem, že přemýšlím „jedničku?" 
Zakroutil hlavou „tři mínus" Oba jsme se nahlas rozesmáli. Každý ovšem z jiného důvodu.
On věděl, že vnučce nejde gramatika. Já opět narazila na lidskou hloupost, kde se stále hodnotíme čísli, která v různých situacích mají jinou váhu a znamenají něco odlišného.
Někdy čím více, tím lépe. Jindy více znamená cesta do pekel.
„Vyřiďte vnučce, že si její esej ráda přečtu, pokud bude mít zájem. Tady mě najde" Podala jsem starci lísteček s adresou, zvedla se, na stůl položila peníze a vydala se k východu.