kdybychom šli spát.

Prolog

Už si ani nepamatoval, kdy byl naposled v knihovně, ale tipoval, že to bylo někdy v prváku na střední. Mezitímco ona pomalu procházela mezi policemi plnými knih a jemně přejížděla po jejich hřbetech prstem, znajíc každou uličku, on se mezi knihami, které pro něj vlastně nikdy nic neznamenaly, doslova ztrácel. Byl si stoprocentně jistý, že ještě před chvílí byla tahle ulička na opačném konci oddělení, ale zároveň když se chtěl vrátit zpět, ocitl se někde, kde ještě nebyl. Když ale uličkou napříč tou jeho prošla starší žena s hromadou knih v náručí, váhal. Existují dva typy knihovnic, ty milé, které se k vám chovají jako k vlastnímu vnoučeti, a ty... už ne tak milé... Tak bloudil dál, stále nevědíc, kde se nachází. Ona se mezitím vrátila myšlenkami zpět do kruté reality a vydala se uličkami zpět na své místo. Za pult. Milovala svou práci. Milovala trávení svých osudných osmi hodin mezi knihami a celou tu dobu dýchat jejich vůni. Milovala prosezení celé polední pauzy v křesle v zapadlé části knihovny. A to ale ani nepředstavoval její plat. Platili ji vcelku dobře. Představovala to komunikace s lidmi.

Od pultu ji dělily dvě police, když v uličce napříč tou její viděla vysokého muže, který stál k ní zády. Na moment zastavila, na moment zaváhala. Vždy jí bylo blbé nechat lidi bloudit dál, když by to tu sama zvládla projít poslepu, ale nezvládla to. Nebyla schopná jim pomoc, nebyla schopná na ně promluvit. Nikdy. A tak se rychle vydala dál, než by si jí snad mohl onen muž všimnout. Přišla k pultu a sedla si na židli za ním. Jen se dívala do prázdna, v její hlavě nic nebylo. Ale že by byla čistá, to se říct nedalo. Možná že tam jen létalo přes sebe tolik myšlenek najednou, že působily jako prázdné pozadí. Možná že už byla tak zničená, že už to působilo normálně.
Z toho stavu ji ale dostal právě ten muž, před kterým s myšlenkou na nával úzkosti utekla. I když se postavila, byl o hlavu a půl větší. Mlčky ji pozoroval, což ji značně znervózňovalo. Hloubka jeho tmavě hnědých očí jí z nevysvětlitelného důvodu připomínala chlad dvou modrých studánek. Postrádalo to veškerou logiku, ale to v posledních letech skoro všechno v jejím životě. Když se jí z dlouhého ticha začaly potit dlaně, rozhodla se ze sebe vytlačit alespoň pár slov. ,,M-můžu vám nějak pomoct?" zašeptala sotva slyšitelně s pohledem upřeným na dřevěnou desku. ,,No, ehm, jdu pro jednu knihu, ale teď jsem si uvědomil, že vlastně nevim, jak se jmenuje..." Na jeho potetovaném obličeji se objevil neurčitý výraz. Dřív by ho popsala, dřív se v lidech vyznala. Znala lidskou psychiku. Ale teď je to všechno pryč, zbyl jen nekonečný chaos. ,,A víte o čem byla?" zeptala se už trocbu hlasitěji a přiměla se podívat se mu do očí. Jako by tam opravdu stál on, jakoby ji opravdu sledovaly ty dvě ledové studánky a ona mu chtěla ukázat, že už je to za ní, že už se přes to přenesla. Ano, nebyla to pravda, ale co na tom záleží? On jí také lhal. ,,No to právě nemam tušení. Bylo to pro mamku." Podíval se na ni, tentokrát v jeho očích viděla možná omluvu. Sama sebe se ptala, proč jí teda nezavolá. Dívala se na něj a čekala, co udělá. V jeho přítomnosti jakoby se stala úplně jiným člověkem. Možná se v ní jen probudila ta dávno zapomenutá dívka, už si na ni ani pořádně nepamatovala. Ale jestli to tak opravdu bylo, tak byla spíš jen náměsíčná. Mohla si namlouvat jak dlouho chtěla, že už si ji nepamatuje, že je teď prostě jiná. V hloubi duše, daleko v hlavě však věděla, jaká bývala a proč už taková není. Věděla, že...
,,Asi jí zavolam," prohlásil nakonec a přerušil tok jejích myšlenek, které nezvládala ovládat. Poodstoupil pár kroků od ní a přiložil si telefon k uchu. Nevnímala jeho hovor, myšlenky její mozek zaměstnávaly naplno. Když se ale vrátil k ní a opět spojil oční kontakt, chaos jakoby tam ani nikdy nebyl. ,,Mrak," vyslovil název knihy, jejíž recenze jeho mamku zaujala natolik, že si ji musela přečíst. Proč pro ni ale poslala jeho, to netušil. ,,Anna Basiková?" vyslovila jméno autorky jedné z jejích oblíbených knih a při myšlence na ni se hluboko v sobě usmála. ,,Jo." ,,Vydržte chvíli," řekla a vydala se ztratit mezi dřevěnými policemi, pohltit vůní starých i nových knih. U jedné police se zastavila a vytáhla z ní měkkou vazbu v modré barvě. mrak. stálo na obalu. S hřejivým pocitem po nápisu přejela prstem. Tato kniha pro ni znamenala hodně. V nejtěžších chvílích, kdy měla pocit, že jí nikdo nerozumí, v ní našla pochopení.

Když přišla zpět k pultu, neznámý, který jí ale připomínal někoho až bolestně známého, jí podal bílou zalaminovanou kartičku. Knihu mu i s průkazkou podala a naposled se mu podívala do očí. ,,Četla jste jí?" zeptal se. ,,Jo... taky byste ji měl zkusit," opět zašeptala. ,,Díky." Naposled se na ni usmál a odešel.

***

Tu noc se jí nezdálo o modrých ledovcích, další ráno se nebudila s křikem. Tu noc totiž vůbec nespala. Místo toho seděla v rohu postele a nekontrolovatelně se třásla. Všechno se jí vrátilo. Všechna ta snaha o zapomnění jakoby neexistovala. Všechny ty roky byly k ničemu. Dřív to dokázala přes den dusit, večer to ze sebe vypustit a v noci nějak zvládnout. Teď už se ale zase bojí usnout, už se zase bojí, co by se stalo, kdyby šla spát.