Sedím sama světlo jasné, slunce zapadá a světlo hasne.
Slunce mizí a světlo s ním, neklidně ve tmě sedím, protože vím že rozbřesk už nikdy nespatřím.
Tak jako slunce zapadá tak i světélko uvnitř mě zhasíná pomaličku umírá.
Léků plná dlaň, všechny problémy
a trable, jako to světlo budou ty tam.
Hvězdy nahradili slunce a mě teď po tváři tečou slzy prudce.
Léky polykám mám jich v sobě tolik kolik je na obloze hvězd, beze mě, beze mě bude lepší svět.
Ležím na podlaze smutná tvář, už nikdy znovu neuvidím orionův pás.
Hvězdy krásněji než když dřív, nejspíš mi chtějí poslední chvíle zpříjemnit.
Zrak se nějak mlží a světlo tmavne, záchrany? Té už pro mě není žádné.
Oči slábnou tlukot srdce zpomaluje, hvězdy mizí a s nimi i duše moje.
Tělo moje bez pohybu zanechaná schránka, a duše má? Hleďte vzhůru protože večer zářím a navždy budu...
