Bez spojení

1

,,Andrew." dolíhá hlas z dálky, Andrew se probouzí v prázdné nicotě, jako by byl jenom kreslená postavička na bílém papíře, cítí chlad a nevidí okolo sebe nic, až na postel ve které sedí. ,,Andrew, už jsi konečně vzhůru." řekl podivný hlas něčeho, co znělo jenom trochu jako jeho matka. Postupně se jako pixely objevovali tvary a obrysy věcí, které dělali hloupou karikaturu jeho pokoje, před jeho postelí na židli sedělo něco co na něj shlíželo beztvarým obličejem. ,,Andrew, broučku, ty už jsi vzhůru?" povídal hlas který mutoval mezi hlasem jeho matky, a hlasem něčeho velkého, temného, starého. Andrew cítil velkou bolest v jeho hrudi, měl hrdlo jako by se měl každou chvíli pozvracet, nebylo mu dobře ,,Mami, pomoc, mi." vykoktal ze sebe a jeho pravou rukou svíral hruď. ,,Ovšem, a jak ti mám pomoci." říkal dál hlas který nevycházel však z úst jeho "matky" ale z pokoje, ze stěn, z podlahy, ze všeho co v něm bylo. jeho "matka" nabyla tvarů a rys, všechno bylo načtený, ale však před ním na posteli se ještě něco jakoby načítalo, bylo to do hněda, slizké a mělo to texturu něčeho, co připomínalo popraskanou kůži. Mělo to tvar nějakého vejce ,,Ne, mami...Proč?" říkal pomalu Andrew ale jeho "matka" se jenom usmála a ukázala mu, ať je ticho. Však to ticho bylo zničeno velkým křupnutím kostí v Andrewovi hrudi. Cítil jak se to v něm hýbe, jak to pomalu leze ven, Andrew nemohl vydat ani hlásku, cítil nehoráznou bolest, jako by se mu někdo hrabal v hrudi holýma rukama. Pak to z něho vylezlo, bylo to bez tváře, s ostrými do železa zbarvené zuby, bylo to od krve s barvou lidské kůže. pak Andrew ucítil teplý vzduch jak ho ofukuje.

Andrew se zhluboka nadechl a posadil se, byl ve tmavé místnosti plné kryokomor, které byly zavřeny, jediný Andrew byl vzhůru, podíval se vedle sebe a viděl tam Ann Holkimsová, její vlasy které měli barvu podzimního listí měla zacpaný pod hlavou jako polštář ,,To bude těžký rozčesat, tak si to pak užij." řekl si, pak se podíval na druhou stranu, tam byla Ellen Ripleyová, jeho matka, měla vlasy na ramenou, měla krásné kudrnaté tmavě hnědé vlasy které jí Andrew závidí, ale bohužel má vlasy po otci, blonďaté. Postavil se a chvíli stál a rovnal rovnováhu, po chvilce šel pomalu z místnosti a vešel do prostorné chodby, byla krémově bílá se stejně barevnýma chladícíma trubkama které jsou na stěnách chodby. Andrew se kymácel a sem tam zaklopýtl ale nakonec se dostal do šatny, vešel pomalu do místnosti která byla plná skříněk s čísly od nuly až do dvou tisícovky. Andrew došel ke své skříňce s číslem tisíc čtyři sta třicet osm. Odemknul ji a vytáhl zevnitř svoji šedivou jednodílnou uniformu která měla na hrudi vyšité číslo tisíc čtyři sta třicet osm, stejné jako na skříňce, pod to si však vzal bílé triko od ADIDASU které už měl trochu roztrhlé na zádech. Potom si nasadil ponožky a na to boty a šel se podívat do svolávací místnosti. Opět šel krémově bílou chodbou, tentokrát musel jet výtahem, ale to by ho zdržovalo a tak se rozhodl že to vezme nákladním žebříkem který byl ne jenom blíž, ale taky směroval hned do haly skrz kterou se dostanete do svolávací místnosti. Andrew se vydal k nákladnímu žebříku a pomocí něho šplhá výš, žebřík se kýval a třásl, byl studený, chladný. Andrew vylezl nahoru a rozhlédl se, byl tam náklad, v celé místnosti byla zima, byla tam zima jako v mrazáku, pomalu šel k nákladu který převáželi, byly to velké krabice, Andrew je měl do půlky těla a smrděli. Moc jim nevěnoval pozornost, jediný co věděl bylo to že to převáželi z Měsíce a tam to haslo. Andrew se po pár vteřinách zírání na krabici rozhodl že odejde, přistoupil k velkým železným dveřím, vedle nich byla páka za kterou zatáhl a dveře se začaly otevírat. Dělalo to hrozný hluk, vrzalo to a otřásalo to zemí. ,,Naštěstí všichni spí." pomyslel si a když už se vytvořila malá škvíra tak konečně prolezl a rychle tlačítkem na druhé straně zavřel dveře. Andrew si to teď kráčel úzkou chodbou která byla až klaustrofobická. Chladící trubky zabíraly víc než dost prostoru a tak vždycky byly až zácpy když se svolávalo. Bylo mu podivné že za celou dobu nic neslyšel, slyšel jenom sebe, chladící plyn v trubkách a vrzání a pohyb stanice. Došel ke dveřím a vytáhl z kapsy na hrudi kartu se kterou otevřel dveře. Dveře se otevřely a Andrew byl překvapen tím, že tam bylo prázdno ,,To nedává smysl, vždyť proč bych byl jediný co byl probuzen?" přemýšlel a tak ho napadlo si popovídat s "Matkou" což je počítač který má v sobě informace a zadaný trasy. Díky tomu se může stanice pohybovat daným směrem během toho co ostatní jsou v kryokomorách a spí. Andrew by ale musel jít do středu stanice a na to už neměl a tak se posadil a přemýšlel. ,,Proč, proč já?" říkal si, nudil se, chtěl někoho s kým si popovídat, nebo alespoň si jít zpátky lehnout, ale bohužel nemůže. Andrew se podíval na dveře naproti němu, byly to dveře k řízení. A tak vstal a šel tam. na palubě je pět řízení a jedno velké okno ze kterého je překrásný výhled do vesmíru, Andrew pomalu přišel k oknu a podíval se z něho, vyděl Mars, už očividně jsou blízko, stačí jenom pár hodin a dostanou se tam. Andrew se otočil a hleděl na palubní řízení, u každého byla cedulka se jmeny : A. Ripley, E. Ripleyová, X. Promethis, A. Holkimsová, R. Gllesic. Renata Gllasic je jejich nadřízená, prostě šéfová, je to přísná žena ale Andrew a Xander ji mají rádi protože je často zve na kafe či čaj. Má krásné rudé vlasy které má vždy v drdolu a má velice výrazné lícní kosti což jí dělá přísný pohled ze kterého mají všichni strach. Samozdřejmě to není ta nejvyšší, jejich nejvyšší je můž o kterém ví jenom lidi které si kdy pozval do kanceláře ale jinak ostatní o něm (včetně Andrewa ) nic neví. Ellen je jeho matka, společně s Ann mají na práci komunikaci, přistání a odlety, to jsou snad jediné věci o které by se měli zajímat. Ellen už jednou takhle na palubě pracovala, bylo to Nostromo ze kterého si odnesla ten starý detektor pohybu a uniformu, která dříve Andrewovi byla. A pak tam byl Andrewovo přítel, Xander, ten se zajímá s Ann o komunikaci, taky občas má za úkol seřvat lidi co nakládají náklad aby si pohnuly ale vždycky jsou pomalý a tak se jejich odlet zpozdí o takových sedm minut. Andrew se otočil a díval se do hlubokého vesmíru, vzpomněl si jak jednou se na dávno zničené stanici také díval z podobného okna, akorát že to okno bylo přes půl místnosti. Ještě furt mívá noční můry ve kterých se ta zrůda objevuje. Občas i má pocit že ho to pronásleduje, nebo slýchává hlasy těch, co tam zemřeli, ty křiky, které slyší z temných koutů místností.