Pomněnka / části 1 & 2 / Tony & Bucky & Steve

První část

Obří předražená kytice ležela na posteli. Ve večer jejich svatby. Její barvy téměř smuteční.

"No," prohodil Steve a přestal si rozepínat svoji košili, "hádám, že jsme se vzali zbytečně.".

Odejde z pokoje, a přitom si dává pozor, aby se nedotkl žádných okvětních lístků. Ani se neotočí, když se Tonymu zhorší dech.

Stejně neexistuje nic, čím by to mohl zlepšit. Nemůžete se do někoho zamilovat násilím, ani když ten člověk umírá. 

---

Tony byl speciálním případem. V momentě, kdy si to uvědomil, ho už nic nepřekvapovalo. Starkové byli vždy posuzováni podle odlišných standardů. Jeho matka ho vzala k doktorovi, když se mu začalo hůře dýchat v teprve pěti letech. Inhalátor mu nepomáhal, ale to, že byl pryč od Howarda, ano. 

Bylo mu osm let, když poprvé vykašlal květinu. V tento den začal oficiálně věřit řečem jeho otce, že Tonyho, někoho tak patetického, nikdy nebude moct milovat někdo tak úžasný jako Kapitán Amerika. Tony věděl, co se dělo, ale ještě nebyl natolik cynický, aby se tomu mohl začít smát. Místo toho se zavřel v pokoji, kde brečel a úzkostlivě žmoulal perfektně modrou pomněnku. Lidé vždy říkali, že je Tony speciální. Jen nikdy netušil, že to bude znamenat, že zemře na neopětovanou lásku, kterou cítil pro mrtvého muže.

---

Tony oslavil své desáté narozeniny a lékaři ho nazývali zázrakem. Pak oslavil i dvanácté, patnácté a osmnácté narozeniny, a lidé ho začali nazývat ohavností. Jeho plíce se progresivně nezhoršovaly. Některé dny mohl stěží dýchat, kdy vykašlával jednu květinu za druhou. Další dny ho sotva píchalo v krku.

V momentě, kdy se odstěhoval z domova, se Tony začal cítit skoro jako normální kluk, který nechřadl a neměl zemřít, ještě předtím, než si stihl vypěstovat kořeny. Byly to maličkosti, které ho vracely zpátky: noční můry a výročí nebo články o druhé světové válce. Někdy to byla americká vlajka, která mu zrovna vyrazila dech z plic. Nedávalo to žádný smysl. Jeho hrudník bolel, ale on s tím bojoval. Vzdával to stejně tak často, ale jeho nemoc nebyla nikdy o tom, co chtěl on sám. Tony byl vždycky oblíbeným dítětem Smrti. Byl to Život, který nevěděl, co si s Tonym počít.

---

V den, kdy objevili Kapitána Ameriku v ledu, se vzduch nikdy nedýchal lépe. Tony se cítil jakoby létal, avšak s mírnou předtuchou pádu. Jeho srdce bilo silněji, kyslík mu proudil žílami natolik, že měl dostatek energie, aby se usmíval. Aby doufal. Příští ráno si přečetl článek v novinách, který ukazoval fotku Howarda a Kapitána, jak si spolu třesou rukami. Howard se díval přímo do kamery. Jeho úsměv se zdál šťastný, ale jeho oči se dívaly přímo na Tonyho a nesly v sobě důvěrně známé stopy pohrdání. 

Zdálo se, jako by svým výrazem říkal, tohle není pro tebe, a zatímco Tony potlačoval tuto myšlenku, jeho plíce se zdály být opět na hraně kolapsu. Jen kdyby se Tony dokázal dostat za Kapitánem dřív než Howard. Jen kdyby mohl mít možnost na něho udělat vlastní dobrý dojem. Howard rád říkal, že Tony zničí vše, na co sáhne. Tentokrát to vypadalo tak, že Tonymu nebude ani umožněno si sáhnout. No, Tony se dokázal stejnou měrou zničit sám. A byla by škoda, kdyby všechna ta léta praxe zahodil.

---

"To je ale kurva velká laskavost, Howarde."

Tony nechtěl odposlouchávat, ale Kapitán Amerika byl u nich doma a bylo fyzicky těžké alespoň kousek neslyšet, jeho hlas byl strhující. Sípal celý večer, nedokázal dostat dostatek kyslíku do svých plic. Byl tak zvyklý na nedostatek kyslíku, že zadržování dechu před otcovou pracovnou, byla ta nejlehčí věc na světě.