Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 36 - You must be Harry

Najednou se otevřou dveře baru přímo přede mnou. Uslyším příjemné tóny, mám pocit, že mi rozumí a to je nejspíš ten důvod, proč se rozhodnu vydat domů, za hlasem zpívající slova, jež částečně vystihují mou situaci.

* Felled in the night by the ones you think you love.
They will come for you.

Oh to see what it means to be free,
Of the shackles and the dreams that you claim to see.

And felled in the night by the ones you think you love.
They will come for you...

Harry

Toto rozhodně nebyl způsob, jakým jsem chtěl poznávat Vegas. Už dvě hodiny se zoufale proháním ulicemi, hledajíc Louise. Ptám se náhodných kolemjdoucích, prohlížím důkladně každého, kdo mu je jen trochu podobný. Bojím se o něj, upřímně o něj mám strach. Nejenže nás sledují neznámí lidé, bůh ví co za hloupost ho napadne. Možná jsem to trochu přehnal, trochu víc.

Když na město padne tma, rozsvítí se tisíce neonových cedulí a začnou se ozývat melodie hrající z kasín. Vzdám hledání a rezignovaně si sednu na jednu z laviček u fontány, která září pod rouškou noci všemi různými barvami.

Po pár minutách, kdy se zvedám k odchodu, zahlédnu za výlohou jednoho baru kaštanové vlasy a odlesk modrých očí. Na nic nečekám a doslova vběhnu dovnitř.

U barového pultu na vyvýšené stoličce sedí, nebo se o to pokouší, Louis. Oči má červené a přivřené, nemyslím si, že je zhulený, spíš je to způsobeno kouřem z cigaret a alkoholem v krvi.

Bradu si opírá o zápěstí a v druhé ruce svírá skleničku s tvrdým alkoholem. Odhodlaným krokem přejdu až k němu a seberu mu skleničku z ruky, udiveně se na mě podívá, ale nic neřekne. Je úplně na mol, a když myslím úplně, tak úplně. Nemyslím si, že je schopný se na nohou udržet déle než pět sekund. „Vy musíte být ten Harry," ozve se barman, jenž utírá skleničku.

„Ano?" Odpovím udiveně, odkud mě zná? Jasně, Louis.

„Tady tenhle o vás povídal pěkně věci, když ještě mohl mluvit. Nechtěl jsem mu nalévat, ale byl nepříčetný,“ zasmál se, ale jeho smích se ztratil mezi šumem, vytvořený lidmi.

„Až se zítra vzbudí, tak ho zabiju," zkonstatuju a sám vypiju tekutinu, kterou měl v poháru.

„To říkal taky." Podívám se na Louise, který usnul. Jak ho dostanu do hotelu, to netuším, pustí mě s ním do taxíku?

„Říkal ještě něco zajímavého?" nadzvednu obočí a prohlednu si ho od shora až dolů, není škaredý. Je celkem mladý a do očí mu padají krátké prameny zlatých vlasů. Trochu mi připomíná blonďatou verzi mě samotného.

„Že až přijdete, tak to za něj zaplatíte a potom mě asi hodinu přesvědčoval, že opravdu dorazíte, abych mu nalil další. Po té hodině jsem mu opravdu nalil, byl otravný. Místy jsem měl pocit, že přesvědčoval spíš sám sebe." Přikývnu a vylovím z kapsy peněženku. Málem to se mnou sekne, když uslyším tu sumu. Ne, že by mi peníze dělaly problémy, spíš mě zarazilo, kolik toho byl schopný vypít.

Když nasedáme do taxíku, musím ho nést v náručí. Taxikář nevypadá ani překvapeně, jsme ve Vegas, co čekat.

Přiznávám, že mi už mírně umírají ruce, když ho nesu přes celý hotel, naštěstí přitom nenatrefím na moc lidí.

Když jsme konečně v hotelovém pokoji, odnesu ho na postel a svléknu z něj veškeré oblečení. Přikryju ho nadýchanou peřinou a sám si sednu na okraj postele. Vypadá tak nevinně a krásně, vydržel bych ho pozorovat navěky.

Prsty přejedu přes jeho tvář a rty přiložím na jeho čelo. Možná opravdu dělám chybu, když jsem na něj takový, nezaslouží si to. Bohužel toto je kousek mě, který se nezmění, možná jsem nebyl vždy, jaký jsem teď, a kdybych se narodil v jiný čas na jiném místě, byl bych nějaký hodný taťka.

Život mě ale vychoval jinak. Naučil mě nenosit růžové brýle a místo toho se obrnit proti všemu špatnému i za cenu, že budu postrádat to dobré. Takto jsem žil bez problému, dokud jsem nepoznal ho. Přišel do mého života a otočil ho o 180 stupňů, poznal jsem něco, s čím jsem nikdy nechtěl mít nic společného, poznal jsem lásku a bezhlavou zamilovanost. Zanedlouho však přišel ten důvod, proč jsem se tomu předtím bránil. Pocit štěstí vystřídala nekončící agónie, která částečně přetrvává doteď. Je to přirozený instinkt, bránit se něčemu, co vám kdysi ublížilo, bohužel se to pere s instinktem ještě přirozenější, s instinktem někoho milovat. Pocitem, který z nás dělá to, kým jsme. A je jen na mně, co si vyberu, teda pokud tu bitvu v mé hlavě vůbec přežiju. Bezbolestně přežívat, nebo bojovat pro život s životem?

*[Poražený v noci těmi, které myslíš, že miluješ.
Přijdou si pro tebe.

Oh, abys věděl, co znamená být volný,
od pout a snů, o nichž jsi tvrdil, že vidíš.

Poražený v noci těmi, které myslíš, že miluješ.
Přijdou si pro tebe.] Bastille - Daniel In The Den

Tak, co na to říkáte? Mimochodem ta písnička, kterou Louis slyšel je úplně boží *.* Bastille jsou totiž top!! poslechnutí jejich albam rozhodně stojí za to, například bad blood, nebo flaws. Ovšem nic nemá na jejich geniální covery, musíte si pustit jejich locked out of heaven, requiem for blue jeans a what would you do, protože to je orgasmus pro uši :33

Dobře to bylo dost o Bastille a teď k příběhu :D Samozřejmě jsem během mého fangirling zapomněla co jsem chtěla říct -_- :DD A vzhledem k tomu, že tuto poznámku dopisuji dodatečně na to už asi ani nepřijdu :D

Anyway budu ráda zá každý komentář či vote :)

Těším se na vás u dalšího dílu,
Sabi

PS: Pojďme si hrát na to, že je pátek :D