Mrzák ✔

39. Chci tebe

„Grace, musíme jet!" Popohání mě.

„Co se stalo, Davide, mluv!" Nervózně se ošiju. Teď jsem koupil zásnubní prstýnek.

„Chtěla odjet z města, ale rodí. Musíme jet, ať to stihneš."

Tak ta první věta mě dostala. Nepřítomně nasedám do auta a nechávám se odvést do nemocnice, kterou Davidovi zavolala Rachel. V ruce si pohrávám s modrou krabičkou, hlavou mi běhají myšlenky, proč chtěla odjet, ale i to, že zanedlouho budu dvojnásobný táta. Nevím, co dřív. Je toho na mě moc.

Když zhruba po tři čtvrtě hodině parkujeme před nemocnicí, modlím se, abych to stihnul. Vlétnu do budovy takovou rychlostí, že mě musí David brzdit a pak mě i směruje, kam jít. Ve výtahu přešlapuju, zdá se mi totiž hrozně pomalý. A když cinkne tam, kam jedeme, už mě nic neudrží. Chodba, kde sedí Rachel s Chrisem, doktoři, sestřičky, které mě soukají do nemocničního mundůru a ani nevím jak, jsem na sále vedle rodící Grace. Okamžitě ji líbám na čelo, chytám za ruku a šeptám, jak ji miluji. Zdá se, že jsem první fáze prošvihnul a přišel na velké finále, jelikož doktor mele cosi o tom, že vidí hlavičku. Hodím po něm pohledem, jestli to myslí vážně, ale co já můžu vědět o porodu. Vždyť jsem tu teprve podruhý.

„Austine" podívá se na mě Grace při nádechu. Poté zase zavře oči a tlačí. Mačká mi ruku, kterou už asi nikdy nebudu cítit, ale za tu bolest to stojí. Tak nějak cítím, že jsem si ji zasloužil Za všechno, čím jsem ji kdy ublížil. Ale hned jak to bude možný, napravím to. Slibuji sám sobě.

„Je to holčička. Gratujulu" Oznamuje doktor pokládajíc to malé stvoření na Graceino břicho.

Je tak malinká a ani nepláče, zato mě tečou slzy za nás oba.

„Děkuju Grace, miluju tě" nakláním se k ní. Podívá se na mě tím svým láskyplným pohledem, i když velmi vyčerpaným, přesto v něm rozpoznávám, že je vše v pořádku. Políbím jí, poté maličkou, kterou už sestra odnáší na kontrolu. Jdu s ní ke stolu, vytahuju telefon a fotím. Nevím, jestli tam bude něco kvalitního, přes ty slzy téměř nic nevidím, ale musím.

„Tak jak se bude jmenovat?" Otáčí se na mě sestra a dál ošetřuje malou.

Podívám se na Grace, protože ona vybírala jméno a čekám společně se sestřičkou.

„Bibien" odpoví a věnuje mi ten nejkrásnější úsměv. A mě tečou nové slzy. Jméno po mámě jsem si přál, ale netušil, že se mi to splní.

O téměř dvě hodiny později, kdy David s Rachel vzali po kouknutí na sestřičku Chrise k sobě domů, nastává čas, si s Grace promluvit. Bibi sladce spinká v postýlce vedle nás, a tak se na Grace podívám a pak k mému překvapení oba naráz vyhrkneme: „musím ti něco říct."

Zasmějeme se tomu synchronu, když Grace naznačí, že bude mluvit první.

„Austine, vím, že mám chvilku po porodu, hormony jsou pořád zblázněný, ale to nic nemění na faktu, že tě miluju. Moc tě miluju a omlouvám se za ty poslední týdny, kdy se mnou bylo k nevydržení. A neříkej, že to tak nebylo, vím, že jo. Nicméně mi došla jedna věc. Dneska jsem sbalila sobě a Chrisovi věci a chtěla se vrátit do Dibollu. Nevím, co mě to popadlo, bláznivý ráno, pak volal táta a prudil... ale to je jedno. Chtěla jsem ti prostě říct, že tě miluju a to celým svým srdcem a nechci tě nikdy ztratit. Je mi jedno, že si mě nechceš vzít, respektuju to, jen nechci být bez tebe. Chci tebe, jenom tebe po svém boku. Chci s tebou vychovávat naše děti, smát se, brečet, zestárnout. Ke štěstí mi stačí jen to, abys byl se mnou."

Chytám Grace za ruku, nakláním se k jejím rtům, do kterých než je políbím šeptám, že ji taky miluju. Pak se narovnávám, usměju, nadechnu a spouštím já.

„Grace, děkuju. Za to, že jsi, že jsi mi dala dvě nádherný děti, za tvůj úsměv, který mě dělá šťastným. Miluju tě. Nebudeš tomu věřit, ale i mě dneska došla jedna věc. Nemohl jsem se na trati soustředit. Nešlo to, protože jsem byl myšlenkama u tebe a pak jsem to pochopil. Motorky miluju, byl to můj život. Ano Grace, byl. Teď jsi můj život ty, Chris a Bibi. Nezáleží na ničem jiném, než na tom, abyste byly šťastní a já vás dokázal ochránit před vším zlým. Miluju každičkou chvilku s vámi, tak jako jsem miloval jezdit po okruzích. Miloval jsem vůni benzínu, ale teď raději zabořím nos to tebe." Usměju se nad tou představou a pokračuji. „ K čemu mi byly peníze a sláva, když se za ně nedalo koupit ani štěstí, ani láska. Měl bych Prentissovi poděkovat, že mě tenkrát sejmul. Sice jsem přišel o kus nohy, ale dostal mnohem víc. Bez té bouračky bych tě nikdy nepoznal a hlavně bych nikdy nebyl tím, čím jsem. Díky tobě Grace. Děláš mě lepším člověkem." Pomalu vstávám z postele, za udiveného pohledu mé krásky, ale jen tak, abych mohl pokleknout hned vedle. Vytahuji z kapsy krabičku, otevírám a...

„Grace, jsi připravená a ochotná strávit život po boku mrzáka, který tě neskonale miluje?"