Po stromech se sápaly stíny, nikde nebylo ani živáčka. Sova houkala svou noční píseň a na palouku stály dvě odlišné bytosti naproti sebe. Upíraly na sebe upřené pohledy. Zairovy oči byly černé jako nejčernější noc byly nasáklé zlostí, touhou po pomstě a smrtí. Byly chladné jako ty nejstudenější ledy, které existovaly. Makenniny oči byly naopak azurově modré jako samo moře, byly krásné jako perly v hlubinách. Ale něco v nich bylo jiné než obvykle. Leskla se v nich slzička strachu „Zničím vás jednu pro vždy! Tebe, i ty tvé mořské panny. Nebude existovat nic, co by mně zastavilo." Řekl a zasmál se zlověstným smíchem.
„Teď, když mám Daerovu moc můžu všechno." Napřáhl ruce a řekl
,,Teď, zemři!" zvolal Zair. ,,Nééééééééééé." Světýlko života v jejích očích pomalu pohasínalo. Makennino bezvládné tělo leželo ne zemi a už se nehýbalo. Nemohla ani zemřít v podobě, se kterou se narodila. Zemřela nedůstojnou smrtí. Její šat tvořilo lidské oblečení, ne ocas lesknoucí se v měsíčním světle. Zairův škodolibý vítězný smích se ozýval nočním tichem. Byl řezavý jako pila a každý kdo by ho slyšel musel by si zacpat uši, jak byl ten smích plný nenávisti a hněvu. Les jakoby umřel s ní.
