Spolu

Prolog

,,Tak co ta písemka? Já teda nic moc. Podle mě jsme ty věci co tam dala ani neprobírali."

Podívala jsem se na svou nejlepší kamarádku Jade, která po hodině dějepisu vypadala stejně bezradně jako já.

Než jsem jí ale stačila odpovědět, objevila se před námi skupinka čtvrťáků, kterou znala celá škola a po kterých bláznila většina holek na naší střední. Většina, včetně Jade.

Středobodem této party byl Connor Harwey, alias největší frajírek a namyšlenec na světě. Teda alespoň podle mě. Jade měla ale zřejmě jiný názor, protože hned jak ho uviděla, tak na něj začala zírat jako na zázrak.

Ihned se k nim vydala. Já se radši chtěla hned vypařit, protože jsem ani zdaleka nebyla tak extrovertní jako Jade, ale hlavně jsem opravdu netoužila po společnosti o rok starších kluků, kteří si o sobě myslí bůhví co.

Ovšem než jsem stačila nějak zareagovat, už mě Jade táhla za ruku s sebou.

,,Ahoj Connore!" pozdravila Jade sladkým hláskem a zbytek party naprosto ignorovala.

,,Ahoj," pozdravil na oplátku on. Nebylo poprvé kdy za ním Jade takhle dolézala, ale bylo to poprvé, kdy mě vzala s sebou.
,,přivedla jsi dnes kamarádku?" obrátil zrak na mě a mrknul.

Já se nezmohla na nic jiného než na protočení očima.

,,Ale ale! Tak rád tě vidím, Tracy!"

Podívala jsem se za Connora a spatřila hnědovlasého vysokého kluka s brýlemi na nose. Patrick Johnson.

Tak jako každý den měl na sobě volné kalhoty a ještě volnější tričko. Nechápala jsem tenhle jeho způsob oblékání. On jako jediný z téhle partičky měl IQ vyšší než šimpanz a to byl vcelku problém. Byl totiž vážně chytrý a vždycky věděl, jak mě vytočit do běla.

Ostatní individua že školy, kteří měli blbé poznámky jsem zvládla v klidu odpálkovat, ale on musel mít vždy poslední slovo.

Moje a jeho rodiče byli dobří přátelé a občas spolu chodili na večeře, nebo na jiné akce. Mě a Patricka vždycky donutili jít také. Ani jeden jsme z toho nebyli nadšení, ale Patrick to narozdíl ode mě nedával najevo. Přímo se vyžíval v tom, jak já v jeho společnosti trpím.

A právě kvůli tomu si neodpustil ty svoje blbý kecy a ještě blbější vtípky ani ve škole.

S arogantním úšklebkem ke mně došel a objal mě okolo ramen, jako bychom byli nerozlučná dvojka, nebo co.

Vzhlédla jsem k jeho obličeji a hned jsem dostala obrovskou chuť nakopnout ho kolenem do rozkroku. Byl vlastně celkem hezký, ale vždycky když jsem spatřila ten jeho ksicht, jak mě s pobavením v očích a zvednutým obočím sleduje, chtělo se mi spíš zvracet.

Provedl mi spoustu věcí. Jednou když naše rodiny byly společně na horách v horské chatě a já byla zrovna ve sprše, tak mi se svým kamarádem, kterého vzal s sebou ukradli všechno oblečení a zahrabali ho venku ve sněhu. Já jsem ho pak jenom v ručníku musela hledat a oni se náramně bavili.

Podobných věcí bylo spoustu. Vždycky jsem se mu to snažila nějak oplatit, ale bylo fakt divný, že se mi to skoro nikdy nepovedlo, nebo přinejmenším ne tak, jak bych chtěla.

Další důvod k nenávidění jeho osobnosti byl školní orchestr. Už od mala hraju na klavír a miluju to. Když jsem nastoupila na tuhle střední a zjistila, že tady mají školní orchestr, hned jsem se tam přihlásila. Jaké štěstí, že zrovna sháněli nového klavíristu.

Byli jsme skvělá parta a často jsme vystupovali na nějakých školních akcích, ale pak se objevila nová školní kapela, kterou tvořili právě tohle kluci včetně s kytaristou Patrickem. Tahle kapela, která samozřejmě hrála pro studenty lákavější písničky než my, si získala po škole spoustu fanoušků. A protože škola neměla pro dvě hudební skupiny kapacity, tak proběhlo hlasování, co by studenti radši, jestli kapelu plnou fešáků hrající největší hity, nebo ,,nudný" orchestr.

Bylo to pěkně nefér, samozřejmě jsme to prohráli na plné čáře, takže byl orchestr rozpuštěn.

,,Okamžitě že mě sundej ruku, nebo..."

,,Nebo co?" nenechal mě dopovědět.

,,Nebo tohle." odpověděla jsem a vší silou jsem mu dupla na nohu.

Hned mě pustil, dostal ze sebe zvuk podobný nějakému raněnému zvířeti, rukama si chytil bolavou nohu a na druhé noze začal poskakovat na místě. Všichni přihlížející se začali jako na povel smát.

,,To jsem si nezasloužil." vypravil ze sebe těžce.

Já jsem na to nic neodpověděla, radši jsem popadla Jade, která na tuhle situaci vyjeveně zírala a odtáhla jsem ji pryč. Konkrétně do učebny, kde nás čekala biologie, která nás obě na rozdíl od dějepisu moc bavila.

***

Poté, co jsem zvládla třetí i čtvrtý ročník, a úspěšně udělala maturitu jsme se společně já a Jade dostaly na naši vysněnou vysokou.

Obě jsme měly stejný sen, a to stát se skvělou doktorkou a zachránit spoustu lidských životů. A tak se i stalo.

Po několika letech tvrdého studia na lékařské fakultě jsme obě nastoupily pracovat do nemocnice ve městě, kde se nacházela ona vysoká, a kam jsme se během studia s Jade nastěhovaly.

Sice jsme každá pracovala v jiném oboru, ale v práci jsme se pravidelně vídaly. Dřív jsme spolu i bydlely, ale ona si pak našla přítele, ke kterému se později nastěhovala. Teď to je několik měsíců od jejich svatby.

Tak jsem v našem malém bytečku zůstala sama. Ale ne na dlouho. Taky jsem si našla přítele a nastěhovala se k němu. Mám jeho, Jade, která by se pro mě roztrhala, a taky Emily, kterou jsme poznaly v nemocnici, kde dělá zdravotní sestru. Nemohla bych být šťastnější.

Občas vzpomínám na lidi ze střední. Dokonce i na Patricka, se kterým jsem se od jeho odchodu ze školy neviděla.

Zatím jsem měla celkem bezstarostný život a doufám, že to tak i zůstane...