Pochmurné počasí, celá obloha byla šedá jako duše mladého kluka. Schylovalo se k dešti, stejně tak jako brunetovy modré oči. Nevnímal chlad, nevnímal čas, nechával všechny tyto věci plynout kolem sebe. Kluk stál na místě, na které by obyčejný smrtelník dobrovolně nevkročil, avšak on zde byl pořád. Každý den stál na tom samém místě a jeho pohled byl zapíchnutý do jediného kusu šedého kamene, na kterém byl nápis ,,Pro někoho jsou vzpomínky zátěžím, pro někoho křídly." Stejná slova, jež zdobila brunetovu pravou paži. Jeho pohled opět zabloudil na šedý kámen a setkal se s modrýma očima na obrázku, nyní v nich neviděl nic... Nic, jen mrtvo.
Vzpomněl si na jejich společné výlety, začínající v ulicích Osla, později i do několik kilometrů vzdáleného města - Bergenu. Vzpomínal na tu radost a nadšení, když ho někam vzal. Vždycky se usmíval a svou pozitivní energii rozdával nejen staršímu modrookému, ale i lidem v okolí. Vždy se o všechno dělil, pomáhal každému a nikdy nikomu neublížil, byl tak nevinný, tak moc nevinný, až se mu to jednou vyplatilo, pomohl někomu, a ten někdo si vzal jeho život. Když se to starší dozvěděl, zpočátku tomu nechtěl věřit. Všichni věděli, jaký měl k mladšímu vztah a určitě to použili jako nějaký vtip. Oni ale nežertovali, on to však pravdu nechtěl přijmout, celé dlouhé dny zůstával zavřený ve svém pokoji, s nikým nemluvil, s nikým se nestýkal. Po večerech marně prosil toho nahoře, aby mu mladého chlapce vrátil, avšak nic se nestalo, dával mu to za vinu. Všechno, co se stalo v jeho teď už zničeném životě, dával za vinu tomu jedinému ,,králi" světa. Nenáviděl ho, vzal mu to jediné, na čem mu záleželo.
Začal nenávidět i toho, jenž mu chlapce vzal, nikdy v životě ho neviděl, ale teď ho už nenáviděl. Občas také přemýšlel, zda ten, co to zavinil lituje toho, co provedl, avšak to hned zamítl, protože lidi na tomto světě nelitují ničeho a nikoho. Nyní když starší modrooký procházel jak ulicemi svého rodného města nebo městem, v němž se to stalo - Oslo, už ten svět neviděl tak nádherný, tolik barevný, slunečný a plný lásky. Teď to už bylo jen pochmurné, šedé, deštivé místo, kde nemá důvod se usmívat nebo cítit něco jiného než smutek. Celý tento pocit zaplavil tělo staršího chlapce a nechtěl se ho pustit, jako by byl uvězněný v bublině, která nechce prasknout a pustit do jeho srdce opět štěstí a radost.
Když byl doma, na tom místě byl každý den, vždy mu chodil vyprávět své zážitky nebo vzpomínky, jež spolu zažili, pokaždé mu to vehnalo slzy do očí. Když byl na tour a nemohl být s ním, tak psal dopisy, někdy dlouhé, přes dvě strany, a někdy krátké, které obsahovaly pouze dvě věty. Vždy dopis vložil do obálky a napsal jediné: ,,Kája -> nebe." Poté bylo už na osudu, zda to jeho majitel dostal, či ne. Starší se sesunul na kolena v momentě, kdy nad jeho hlavou zahřmělo, sklonil hlavu a nechal na sebe padat kapky deště, které se postupně spojovaly s jeho slzami, jež si razily cestu po tváři. Vlasy se mu lepily na čelo a pomalu se nechával užírat velkým červem, jenž si prokousával cestu v jeho hrudi a srdci. ,,Vrať se mi, prosím, vrať se." Šeptal vždy, když byl hodně zoufalý z toho, jak mu v hlavě pořád zněl mladšího hlas, smích, a nemohl se toho zbavit. Protřel si oči, aby se trochu zbavil slz, avšak marně, hned je nahradily nové. Vydechl a jako vždy po několika chvílích začal potichu vzlykat.
Vždycky se tvářil, jak je silný a to, co se stalo, už přešel. Avšak ne, bolest na jeho prsou byla pořád, i když se smál, bolesti neubíralo. Někdy ho to přepadlo i po večerech, jak moc mu chybělo teplo, chlapcova těla vedle sebe, jak se k němu vždy přitulil a tak usl. Nedokázal o tom s někým mluvit, protože si myslel, že to nikdo nepochopí, nikdo nemohl pochopit tu bolest, jakou nosí v srdci. I když měl hodně blízko k sestře, nikdy se jí nedokázal svěřit, i když ona se ho ptala, nedokázal ze sebe dostat jen ,,Jsem v pohodě." a falešný úsměv. Znova si otřel oči a později tváře, párkrát se nadechl a vydechl, aby se uklidnil. Věděl, že kdyby jeho Kája byl naživu, nechtěl by, aby se trápil nebo aby dokonce plakal. Tolik si přál, aby tady byl s ním, aby ho objal a řekl mu, že s ním zůstane, bude vše jako dříve, ale to si někdo nepřál a tato věc se nestane.
Odložil květiny vedle těch ze včera a spojil dlaně před ústy. ,,Kéž by jsi tady byl... strašně moc tě potřebuji." Jeho oblečení bylo už mokré a studené, avšak to ho nepřinutilo odejít, jen si nasadil kapuci a dál zůstal na tom samém místě. ,,Je to jiný... úplně všechno je jiný, svět bez tebe už nemá cenu." Prohrábl si mokré vlasy a pokračoval: ,,Tolik si přeji, abys byl se mnou. Objal mě, cokoliv.” Tuto větu říkal pokaždé, když zavítal na tento pozemek. Vydechl, zvedl se a poprvé na pár minut odtrhl pohled z modrých očí na fotce. ,,Budu muset jít, práce čeká.” Jako by byla práce důležitější, nikdy se u ní nemohl soustředit, jeho myšlenky byly pořád jinde.
Často se opravoval, dělal chyby, občas byl zmatený, jako kdyby tu věc viděl poprvé v životě. Štěstí, že si může s sebou brát svého pejska, bez něj by byl v koncích úplně. Jediný jeho pejsek mu rozumí, nikdy ho nezklame a vždy vyslechne, pro modrookého bývá občas úleva svěřit se někomu ,,němému”. Jak se říká, zvířata jsou lepší psychologové, bolest aspoň na malý okamžik zmizí a pak je zase schopný fungovat, ovšem ne pořád.
Na tour si pejska brát nemůže, nebo může, ale radši ho nechá doma s ostatními. Pomalými kroky opouštěl místo, kde trávil většinu volného času, prošel hlavní branou a vydal se domů, už teď jeho pohled zabloudil na tmavou oblohu a řekl jak v mysli, tak nahlas: ,,Chybíš mi, modrooký.” Vydal se dál po nejkratší cestě domu, zhruba v půlce cesty na zemi našel čistě bílé pírko, vzal ho, trošku očistil a hned mu bylo jasné, že právě to musí být modrookého ,,díky”
