Dcery zrady

Kapitola 1

"Podex perfectus es Asterin," zabručela jsem si sama pro sebe.
"Zaprvé nejsem kretén a zadruhé mluvím latinsky stejně dobře jako ty, takže radši zmlkni ať se ještě víc neztrapníš," zavolala za mnou Asterin.
Nevnímala jsem ji, popadla svoji školní tašku a vyšla z domu. Abyste pochopili situaci, tak moje sestra si zabrala koupelnu na celé ráno, takže jsem se tam dostala až 5 minut před odchodem do školy. Stihla jsem si jenom vyčistit zuby a vytvořit na hlavě něco co aspoň trochu připomímalo drdol. Když jsem vešla do kuchyně, abych si vzala banán k snídani, sestra dostala výborný nápad mi ještě zhoršit náladu: "Zkoušíš aby ti vlasy vypadali jako hnízdo nebo už jsi to vzdala a myslíš si, že je to stejně jedno."
Tím se dostáváme do bodu proč jsem ji nadávala do naprostých kreténů.
Nepochopte to špatně moje sestra je něco jako moje druhá část, ale to neznamená že se spolu nikdy nehádáme nebo si občas nepřeju aby si svoje poznámky nechala pro sebe.
Vezmu si sluchátko, jenom jedno, protože mít dvě pro mě má kouzlo toho, že se ztratím v tónech hudby a nevnímám okolní svět. A vyrazím směrem do školy. Za chvíli cítím, jak mě někdo obejme kolem ramen. Vím, že je to ona a měla bych ji odstrčit, protože jsem na ni naštvaná, místo toho si ale položím hlavu na její rameno a užívám si toho, že jsme spolu.
Je krásné říjnové ráno. Stromy si pomalu oblékají podzimní kabáty, plné žlutých, červených a oranžových odstínů. Nad hlavami nám poletují ptáci chytající se na dlouhou cestu za teplem.
Když přicházíme ke škole přepadne me velice nemilá myšlenka, že jsem na něco zapomněla. A to něco bylo důležité. Ale vypustím to z hlavy jakmile před školou uvidím naši partu, kterou tvoří 6 naprosto různorodých holek. Asterin, Tary, Keira, Lu, Anne a já.
Nejsem si úplně jistá, jak je možný, že jsme se dali dohromady, když jsme na začátku neměli snad nic společného. Dnes si však neumím představit, že bych měla školu přežít bez nich.
Známe se skrz na skrz. Z těch dobrých i těch horších stránek. Ono taky, co čekat, když se známe už šestým rokem. Je to zároveň i náš poslední společný rok na střední. Tedy vlastně víceletém gymnáziu, ale komu na tom záleží. Takže odhadujete správně. Letos máme maturovat a já na to nejsem absolutně připravená. Spoustě lidem by se mohlo zdát, že jsem ten typ člověka, co má všechno srovnáný, ma dobrý známky a vlastně školu nemusí moc řešit.
Opak je pravdou. Před každým testem nebo zkoušením se mi ruce třesou asi jako čivava, když venku mrzne a můj mozek zrovna vyvěšuje ceduli: "Odjel jsem na dovolenou, nezkoušejte mě kontaktovat!" 
V tomhle jsme s As naprosto stejný. Obě se dokážeme vystresovat kvůli naprosté maličkosti a pak zapomenout na projekt, na kterým závisí celá známka. A teď si nedělám srandu. Asi tak pět let zpátky jsme byli normálně doma a učili se na test z matiky. Měl to být klasický test, který jsme psávali každou středu. Obě jsme byli dost v nervech, přestože jsme to uměli. A tak jsme proseděli celý večer nad učením, dokud mi asi v jedenáct nenapsal Mike.

Mike: Čau Amber, jenom otázka, jak máte zítra představovat, ten projekt na literatuře. Jak to máte s Asterin dlouhý. Já s Kazem jdem po vás a nevím jestli to nemáme moc krátký.

Amber: Faex! My na to zapomněly.

Mike: Nemám tušení co faex znamená, ale asi to bude nadávka, protože ten projekt na váhu osm. A my ho dělali asi tak 3 dny.

Amber:  Je to latinsky. To je jedno. To musíme stihnout. Čau. A díky

Pokud by to někoho z vás zajímalo, tak tu noc jsme nespaly ani minutu, ale druhej den jsme se ve škole vytasily s projektem, na kterém mohla učitelka oči nechat. A takovou třešničkou na dortu byla její otázka jak dlouho jsme si na tom dávali tak záležet, protože to jsme nemohly stihnout ani za týden. Abych byla upřímná měly jsme co dělat udržet vážnou tvář.
"Amber. Amber! Vnímáš nás vůbec?" strčí do mě Tary.
"Jo, jasně. Jsem tu," odpovídám automaticky.
Trix zvedne obočí a zatváří se nepřesvědčeně: "Takže o čem jsme se teď bavily?"
"Nooo. Mluvili jste o ...no vždyť víš. O tom, že ..", snažím se říct aspoň něco, protože pravdou je, že nemám nejmenší tušení jaké bylo téma.
Tary nakloní hlavu a čeká, co že mě vypadne. Nakonec se do toho vloží Keira: "Nechte to bejt a pojďte radši dovnitř. Za chvíli bude zvonit a první hodinu máme fyziku, takže nemůžeme přijít pozdě."
Nečeká na odpověď a rovnou vychází vstříc hlavnímu vchodu. Rychle ji doženeme a společně vejdeme dovnitř.