1. Čtvrtohry, 1. náznak revoluce

Sbohem

"Thalie, mami, tati? Co tady děláte?" ptám se jich se zlostí v hlase.

"Zlatíčko, chtěli jsme tě naposledy vidět" říká potichu máma. Jde na ní vidět smutek.

"Naposledy? Ještě že vím že mi rodina nevěří" odsekávám zlostně. Na co tady šli, aby mi řekli že nemám šanci. Následuje ticho nikdo z nich neví co říct. Najednou se Thalie probouzí a jde ke mně. Objímá mě. Objetí jí oplácím. Pomalu se ode mě odtahuje. 

"Už to že ses přihlásila dobrovolně říká že jsi statečná. Vyhraješ a i kdyby ne, tak musíš umřít tak aby jsi něco znamenala i pro ostatní." říká s klidem v hlase. Má pravdu, když už umřu tak ne obyčejně. 

"Jasmine,....byla chyba tě celý život přehlížet, Byla jsi dítě, které jsme ani nechtěli, ale teď jsem pyšný, že jsem tvým otcem."  Než stihnu cokoliv říct, vchází do místnosti mírotvůrce a odvádí je pryč. 

Opírám se o stěnu, za tu půl hodinu se stalo hodně věcí. Do pokoje přichází mírotvůrce a odvádí mě k nádraží, které je hned za soudní budovou. Vedle nás jde další mírotvůrce po boku s Thomasem. Ve vlaku už na nás čeká Flia, spolu s jedinou vítězkou našeho kraje  Lucy. Lucy vyhrála před dvěma lety a teď má 16 let, zvláštní, trénuje nás vlastně dítě. Když uslyší, že přicházíme rychle se otočí čelem k nám a švihne svými hnědými vlasy Fliu do obličeje. Ta bolestně vypískne.

"Promiň Flio, nechtěla jsem ti ublížit." omlouvá se ji a smutně se na ni dívá. 

"Trochu jsem se vás zlekla". Ještě aby se nezlekla. Když byla v Hunger games tak uzavřela spojenectví s holkou z 8. kraje. Když pak hledaly vodu, uslyšela Lucy zašustění a hned potom výkřik té holky. Když se otočila uviděla osmičku ležet na zemi s krvavou ránou v břiše a kluka otíkajícího od nich. Kamarádku už zachránit nedokázala. Ten kluk když běžel od nich, zakopl o kořen strom a zabodl si nůž do břicha. Brr...ještě teď to vidím.

"To je vpořádku" odpovídá Flia, ještě trochu naštvaně. Já se k tomu nijak nevyjařuju, nechci říct omylem něco špatně, jak se mi často stává. 

"Takže v Kapitolu budeme zítra večer, doufám že si tento pobyt v luxusu užijete." klábosí nadšeně Flia. Flia nám dále ukazuje naše pokoje, vcházím do toho svojeho. Je nádherný, velký a plný věcí o kterých se mi ani nezdálo. Na pravé části pokoje jsou dveře, pomalu do nich vcházím, je tam koupelna asi poloviční velikosti pokoje, je tady obrovská vana,  sprchový kout s hodně tlačítky. Vcházím zpět do pokoje, v šatníků nacházím snad stovky kusů oblečení a párů bot, které jsou rozdělené podle barvy. Beru si na sebe černé kalhoty a volné modré triko, pokusy naučit se chodit v botech s podpatky vzdávám a beru si boty z domova. 

Večer nás Flia volá na večeři. Jídla je na stole víc než dost, a tak začínám rychle jíst. Po večeři se díváme na záznamy ze sklizní všech krajů. Nejsem tento rok jediná dobrovolnice. V 1. a 2. kraji vyjímečně dobrovolnící nejsou.  Poté přichází řada na náš kraj. Když Flia vidí svůj omyl, zabořuje hlavu do polštáře a vzlyká. Když kamera zabírá mě, potlačuju slzy, ale vypadám tam docela odhodlaně. Thomas zase vypadá jako kdyby se těšil. Nahrávka nakonec končí s profíky u kterých má nemladší 36 let, 5 dobrovolníky a 6 důchodci ostatní si zatím netroufám odhadnout. 

Za chvíli už ležím na posteli ve svém kupé. Brečím. Kdyby tady tak teď byly moje děti. Začínám brečet. Nechci nikoho zabít, nechci aby někdo zabil mě a hlavně nechci aby existovaly Hunger  games. Po delší době slz usínám. 

Jsem v lese, za stromem v dálce vidím schovávat se mé děti. Běžím k nim. Volají na mě a já na ně. Stále běžím a ony se nepřibližují. Najednou se zjeví přímo přede mnou, když je chci obejmout, změní se ve splátce, kteří mě chtějí zabít.