Zůstal stát jako opařený. Orfea zmizela ve tmě, jako rusalka v mlze a zanechala ho s bušícím srdcem na prázdné ulici.
Nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Silně zamrkal, aby se probral z toho snu. Nic se však nestalo. Byla to skutečnost. Políbila ho! Že by měl takový úspěch? Orfea byla sice pěkná, ale on se musel soustředit na svůj úkol.
Opět si nasadil kapuci, kterou mu Orfea sundala, a zamířil do středu města. Rukou pevně svíral meč. Nutil se ke klidu. Byla to jen pusa takových si už dostal, no tak klid. Nemohl se ale zbavit pocitu (silného a sladce omamujícího pocitu), který proudil z jeho tváře do celého těla.
Potulovat se po městě Zkázy bylo nebezpečné i za světla, natož v noci. Přemýšlel, kde by mohl spát dnes. Nemohl se rozhodnout. Po nějaké chvíli našel, co hledal. V jednom domě v postranní uličce byl prázdný výklenek. Nebude to sice nic moc pohodlného, ale kamenné zdi ho chrání před větrem. Přehodil přes sebe plášť místo přikrývky. Dlouho si v hlavě přehrával celý den, než konečně usnul.
Zima ho probudila někdy mezi druhou a třetí hodinou ranní. Promnul si rozespalé oči. Z nepohodlné pozice ve výklenku ho bolela záda. Okamžitě však byl ve střehu. Přestat dávat pozor i na dobu, po kterou spal, bylo dost riskantní. Protože i ta by ho mohla stát život. Rozhlédl se uličkou doleva i doprava a v tom si všimnul, že v rohu ulice mezi kamením prorůstá jediná kopretina. Viděl v tom symboliku - samotná květina uprotřed města... Utrhl ji a nesl tak opatrně, jako by byla z ledu a on se bál, že roztaje. Šel tam, kam ho nohy nesly a ani ho neudivilo, že najednou stál před Orfeiným domem.
Věděl, že je uvnitř a sladce spí. Představoval si, jak nádherně u toho vypadá. Ovládl v sobě pokušení vplížit se do jejího pokoje a políbit jí na její něžné rty. Jen položil kopretinu na její práh a vydal se zpět do města, ve kterém začínalo svítat. Tma se postupně měnila v šero a padající rosa byla znamením nového svěžího dne.
Potřeboval peníze. Díky Orfee za poslední dva dny neumřel hlady, ale přece se nemůže v něčem tak důležitém spolehnout na skoro neznámou dívku. Musel putovat dál na severovýchod, a proto potřeboval nějaké zásoby.
Vyhledal zašlý hostinec v jedné z menších a zapadlejších uliček. Otevřel těžké dřevěné dveře s železným klepadlem ve tvaru nějakého psovitého zvířete. Asi to měl být vlk. V lokále bylo málo světla a ze vzduchu byl cítit zvětralý alkohol. Posadil se na hrubě otesanou dřevěnou lavici. Na zemi se válely odpadky a ožralové, kteří po nočním reji netrefili domů.
Ve městě bylo spousta lidí bez jídla, ale i přes to obyvatele nakupovali alkohol a hostince měly otevřeno nepřetržitě.
Jakub zabouchal pěstí do stolu a přiloudal se k němu ošuntěle vyhlížející hospodský s tmavými kruhy pod očima. „Co si bude mladý pán přát?“ zabručel nevrle.
„Jen odpověď na otázku.“
„Dobrá, máš ji mít,“ přikývl šenkýř a poškrábal se na neholené bradě.
Jakub si prohrábl vlasy. „Poraď mi. Kdo je v okolí největší ješita a zbohatlík, ale špatný šermíř?“
ČTEŠ
Dárce snů
FantasyAhoj, jsem Klára a můj příběh je pro ty z vás kteří rádi sníte jako já. Milujete zachraňování světa a boje na život a na smrt. Do téhle fantasy knížky jsem uložila spoustu snů a představ, tak doufám, že se najde alespoň jeden člověk, který mě pochop...
