Cena vykoupení

10. O rok později

„Dobré dopoledne," pozdravila jsem paní Budilovou. Stála u plotny a nejspíše pro nás chystala oběd.

„Dobré, říkala jsem si, kdy přijdete," otočila se na mě s úsměvem. „Malý zase nespal?"

„Skoro celou noc probrečel," vzdychla jsem si unaveně. Z poličky jsem si vzala hrneček a nalila si do něho vlažné mléko. Usadila jsem se ke stolu a zvedla utěrku z ošatky, kde byly poslední buchty.

„Musela jsem od nich chlapy odehnat, aby pro Vás také nějaké zbyly," svěřila mi.

„Jste zlatá. Vaše buchty jsou nejlepší, co znám," pochválila jsem jí a hladově se zakousla do první buchty. „Mňam, nedivím se, že se jich nechtěli vzdát."

„Chlapy jsou nejspokojenější s plným žaludkem, ale nakrmit je není lehké," smála se paní Budilová.

„To mi povídejte," vzdychla jsem si při vzpomínce na Matyáše. Byl to neukojitelný strávník. „A co nám chystáte dobrého k obědu?"

„Guláš s knedlíky. Snad ho bude dost, večer přijede Martin s Bětou."

„Ano, máme doladit plány na oslavu žní a zazimování," přikývla jsem a strčila si do úst poslední kousek buchty.

„Ještě Vás to tu neomrzelo? Nestýská se Vám po městě?"

„Po městě ne, ale rodiče bych ráda viděla. Až malý trochu povyroste, pojedeme je navštívit."

„A manžela?"

Zasmála jsem se. „Ten je rád, že jsem tady."

„Jen neříkejte!" otočila se na mě a zamračila se. „Vím, že manželství ...," začala, ale přerušilo jí bouchání na vrata.

Zmateně jsem vyhlédla ven. Dnes jsme nikoho nečekali, až večer.

Oknem jsem zahlédla, jak jde pan Budil přes dvůr. Bušení se po chvíli ozvalo znovu. Krok pana Budila nestačil na nedočkavost návštěvníka. Rychle jsem dožvýkala buchtu a vypila mléko. Zvědavost mi nedala a vyšla jsem na dvůr.

Právě v tu chvíli na dvůr vjel jezdec. Jel na tmavém koni, v tmavém obleku. Ani jedno nebylo rozhodně to nejlevnější, což svědčilo, že to nebude jen tak někdo z lidu. Zastavil svého koně jen kousek od zápraží, kde jsem stála, a rozhlédl se. Když mě uviděl, pozvedl svůj klobouk a svým zamračeným pohledem se mi zadíval do tváře.

V tu chvíli jsem ho poznala. Už jeho majestátní držení těla na hřbetu koně mi mohlo napovědět, ale on byl ten poslední člověk, kterého bych zde čekala.

Otevřela jsem ústa v němém úžasu.

„Nestojím ti ani za pozdrav?" řekl ostře.

„Vítej," předvedla jsem před ním malou poklonku.

Jeho pohled sklouzl po mé postavě a pak se mi zakousl do očí. „Jak se ti tu žije?" zeptal se mě a jeho hlas měl takový zvláštní podtón.

„Dobře, nemusíš mít obavy," ujistila jsem ho a vydala se k němu. „Co tě sem přivádí?" zeptala jsem se, ale spíše jen ze zdvořilosti.

„Musím s tebou neprodleně mluvit," řekl náhle vážně.

„Tak mluv," vybídla jsem ho.

Znovu se rychle rozhlédl po nádvoří a pak se podíval na mě. „Raději bych mluvil někde, kde by nás nikdo neposlouchal," řekl a seskočil z koně.