<IMPOSSIBLE>

< 1. část>

Sny jsou někdy hrozně divné ale mohou předpovídat budoucnost. To je věta na kterou jsem nikdy nevěřila, je přece blbost aby mi přišel dopis z Bradavic, nebo abych byla superhrdina. Vím že bradavice neexistují a být hrdinou není jen tak práce pro každýho druhýho. Být hrdinou je těžký, musíš být odvážný a já se leknu i pavouka který mi leze ve skříni.
,, Brook pojď se nasnídat a padej do školy, jdeš do nové školy první den a byla bych ráda kdyby jsi nezaspala!" Zařvala na mě Sharon která chce abych byla oblíbená aspoň na jedné ze škol na kterých jsem kdy byla. Z té předchozí mě vyhodili, prej že neslušné chování k vyučujícím. To je takový problém když řeknu učitelce krávo protože mi dala 5. Mé myšlení je delší než bych čekala, proto jsem vstala z matrace kterou jsem měla položenou na zemi vedle krabice s oblečením protože jsem byla na internátu kde jsem měla pokoj i přes víkend, ale protože mě vyhodili musím bydlet u Sharon. Vstala jsem a hrabla jsem si do svého koutku nepořádku, je to roh pokoje kam dávám všechny obali, kapesníky a podobně. Tam jsem mobil nenašla tak jsem se podívala na druhou stranu, tam už jsem svůj mobil našla . V pižamu a rozcuchaným drdolem jsem vyšla ze dveří kde jsem jak naschvál zakopla o práh dveří. ,, To už neumíš ani chodit?" Zeptala se mě Sharon která se začala pomalu ale jistě usmívat. Sedla jsem si ke stolu kde jsem měla připravené míchaná vajíčka s opečeným toastem. Podívala jsem se na mobil abych se umístila že to stíhám do školy, moje přání abych měla čas se připravit se nesplnilo protože bylo 8:55 a první třídnická hodina měla začít v 9:00. Snídani jsem nechala na stole a běžela ke své krabici s oblečením kde jsem naštěstí měla hned nahoře hozenou šedou mikinu s černými legínami. Vzala jsem Sharon že šuplíku pár bílých ponožek a šla se rychle obout. Nestíhala jsem proto jsem si vzala své růžové kroksy a běžela z bytu ven. Když jsem byla u vchodových dveří vzpomněla jsem si že nemám svůj batoh. Vytáhla jsem z kapsy na mikině mobil a začala jsem vyzvánět Sharon aby mi ho hodila z okna, ta mi vyhověla a černý batoh mi hodila oknem. Rychle jsem popadla batoh a rozběhla se směrem ke škole, při běhu jsem se podívala na čas, v tu chvíli jsem se zhrozila protože bylo 9:09 takže jsem měla zpoždění. Už jsem doběhla ke škole když jsem se svalila k zemi kvůli klukovi který neubrzdil svůj sprint a narazil do mě. ,, Ou, promiň jdu pozdě" řekl vystresovaný kluk který do mě narazil. Podal mi ruku, a u toho se přátelsky usmíval, já jeho pomoc přijala a zvedl mě že země. Cítila jsem se hrozně trapně, už to nemůže být více trapnější. ,, Jo a jinak, máš moc hezký kroksy" jo, může to být ještě horší. Běželi jsme do třídy kam jsme přišli oba pozdě. ,, Ale, ale už tu máme potížisty jak vidím" řekla učitelka s ne moc šťastným výrazem. Sedla jsem si na jediné volné místo vedle kluka který mě před školou svalil k zemi. Učitelka nám vysvětlovala školní řád a tresty které nastanou když některý z nich porušíme.
Kluk v modrém svetru sedící vedle mě po mě hodil smuchlaný kus papíru na kterém bylo napsané " ahoj, nestihl jsem se představit. Jmenuji se Peter Parker:)"
Chtěla jsem mu napsat na papírek moje jméno ale nestihla jsem to ,, tak a máme tu novou značku, pojď ke mně před tabuli a představ se nám" nejhorší věta kterou mohla učitelka pronest byla řečená. Vystoupila jsem z lavice a se svými růžovými kroksami jsem kráčela přes celou třídu až k tabuli. Učitelka mě chytla za rameno a postavila ne místo kde mě viděla celá třída. Chvíli jsem nervózně stála a v hlavě jsem si vymýšlela text. ,,Ehm.... Jmenuji se Brooklyn Evelyn Rogers" stihla jsem říci jen jednu větu, když jsem řekla mé příjmení všichni se začali divit. Proč se diví. Řekla jsem něco špatně. ,, Ticho! pokračuj Brooklyn" všichni ztichli a já se mohla dál představovat. ,, Přešla jsme sem na novou školu protože mě z té staré vyhodili" učitelka na mě viděla nervozitu a nejistotu proto mi pomáhala otázkami ,, a proč tě vyhodili z předchozí školy?" Když zazněla otázka ve třídě nastalo hrobové ticho, měla jsem pocit že na místě omdlím. Nakonec jsem se rozhodla že řeknu pravdu z toho smutnějšího pohledu, přece jim nemůžu říct že jsem byla hnusná na učitele. K mé nenávisti k učitelům ale byl důvod, nebylo to třeba že si na mě zasedli nebo tak ale neco osobního. Ten osobní důvod jsem ale chtěla říct , nechtěla jsem to v sobě dusit. ,, No, moje maminka začala mít zdravotní problémy, bála jsem se o ni . Prostě toho na mě bylo moc a já nezvládala školu a byla protivná" říct tohle lidem které ani neznám pro mě bylo těžké ale zvládla jsem to. Po nudných hodinách, jsem vyšla na chodbu a šla si dát nové učebnice do mé skříňky. Vytáhla jsem klíček od dvířek a dala ho do zámku, odemčení mě však nečekalo. Přišel ke mně můj nový spolužák který se už od začátku snažil semnou seznámit.
,, Čau, jmenuji se Flash rád tě poznávám" řekl sebevědomě kluk který mě nenechal ani otevřít skříňku. ,, Ehm, ahoj jak se jmenují víš" moje věta byla řečena s nádechem nezájmu který jsem v tu chvíli pociťovala. ,, Ty jsi Rogersova že?" Po zaznění otázky jsem si začala uvědomovat že mě vůbec neposlouchal když jsem mluvila před tabulí. ,, Ne, nejsem" neměla jsem čas ani náladu se s ním vybavovat. ,, Vždyť si říkala že se jmenuješ Rogers." Řekl zmateně a nejistě. ,, Tak proč se ptáš když to víš" možná to byla už moc hrubá věta ale vůbec mě to nemrzelo, když to ví tak proč se ptá. Nevím jestli se urazil nebo ne ale hlavní je že konečně odešel a já si mohla dát věci do skříňky. Vzala jsem batoh ze země a mířila je dveřím abych se mohla dostat ven a jít domů. Ono prší? Všude je mokro a všichni měli deštníky nad hlavami, sundala jsem si batoh abych si vyndala svůj deštník. Potom mi ale zabzučel mobil, podívala jsem se kdo mi napsal. Byla to Sharon ,, zapomela si doma deštník, hodně štěstí námořníků 🤣" . Já ji prostě nesnáším, no co se dá dělat musím to přežít.

------------------------------------------------

Ahoj jen na začátek, budu tu psát nespisovně aby jste se mohli vžít přímo do Brook (tebe) . Doufám že vám to nebude vadit. Přeji hezký zbytek dne❤️💅🏻