První a poslední nádech

Úvod 🌹

Léto - 1942

Vrzání kolejí doprovázené houkáním  starého vozu jemuž se až směšné prezdívalo vlak. Seděla jsem namačkaná u okýnka přes které   bylo jen těžko skrze smesice prachu něco vidět a snažila jsem dostat do plic alespoň špetku čistého vzduchu kterého v místnosti plné všelijakých   výparu a vtestnaných  lidí bylo požehnaně málo.

Několik desítek tisíc lidí namačkanych jeden na druhého, bez minimálního přísunu kyslíku, možností si jít vykonat potřebu a snahou o přežití. Přesně tohle byl můj pohled už několik hodin kdy nás tenhle jak říkajíc vlak vezl někam neznámo kam.

Pohledem jsem zoufale vyhledávala ty studánkově modré oči patřící osobě u které jsem vždycky hledala útěchu a pochopení, ta jediná jejich objetí mě dovedlo uklidnit, ta jejíž polibek na čelo byl ten nejkrásnější na světě - moje maminka, ovšem mé oči se střetli s další spoustou  vydešených očí, ale žádné z nich nebyly ty  které jsem tak zoufale hledala.

Do očí se mi draly slzy a ikdyž jsem se je snažila mermomomocí zadržet, tak špetka slané vody si své místečko na mé dětské tvářičce   přece jen našla. Proklínala jsem se za to, přece nemůžu být tak slabá, jsou tu děti které jsou na tom mnohem hůř, ztratily rodinu.. ty nejbližší které na tomto světě měli.
Já stále ještě mám maminku, někde tady v té nekonečné mase lidí čekající zda budou žít či nikoliv, ale mám.. stále mám naději na přežití, protože dokud žije člověk již mi dal život tak se o něj nenechám tak lehce připravit, musím být silná.

Zhluboka jsem dýchala abych zahnala nejenom slzy které mi už za tu dobu stihly doputovat až k mému nosánku, ale má snaha byla hlavně zahnat strach.. strach který jsem si sice nepřipoustela že mám a snažila jsem se ho před okolím skrýt, ale měla a to obrovský, ale ne o to co bude semnou ale můj strach který pramenil  z toho  jestliže někdy vystoupím z tohohle prapodivného vlaku tak už nikdy neuvidím svojí maminku
Ženu již mě vychovala a  která mě nadevše milovala.

O hodinu později.

Krajina za okny se míjela a vlak stále nezastavoval, za obrovskou mlhou v dáli byl vidět dým, dým tak hustý a až strašidelně černý že by jste si neviděli na vlastní špičku nosu. Palily  mě očka únavou a po tvářích mi bez ústavní stékala  slaná voda, kterou se mi nedařilo skrýt biď jsem se sebevíc snažila, poněvadž se mi dostalo důkladné leckce od maminky, že za  žádnou cenu nesmím dát najevo svojí slabost.  Ovšem to nebylo to jediný co mě v momentální chvíli trápilo, v podbřišku jsem ucítila ten zvláštní pocit jako když na poslední chvíli dobíhate na toaletu, jenže tady ta možnost odskočení si nebyla a když ano, tak velice mizivá.

Nervózně jsem sebou cukala a rozhlížela se všude kolem sebe abych našla místečko kde bych mohla vykonat svojí nezbytnou potřebu.
Postavila jsem se s kožené a dosti špinavé sedačky jejíž barvu  když byla alespoň trošku čistá bych odhadovala na rubinově červenou a ihned se mi zamotala hlava a před očima se mi objevily mžitky způsobené tím smradem jakési zatuchliny, kterého v téhle malinké místnosti bylo požehnaně, jelikož lidi ve vlaku ubívalo za to mrtvích těl ležících jeden na druhém na ne o moc čistější podlaze jako ta sedačka na které jsem před chvílí seděla bylo stále více, každým okamžikem se někomu udělalo špatně a jelikož mu nebylo pomoci tak skolaboval a umřel.

Malinké krůčky mě vedly ke dveřím vagónu kde byl položeny podobný hrnec ve kterém mamka vaří a já pochopila že tady slouží k poněkud jiným účelům.

Cítila jsem, jak se mi na čele vytvořily krůpjeje potu a mou tvář zdobily kapičky slané vody, každým krokem kdy jsem se snažila pouze bez ujmy na zdraví dojít k tomu malému plechovému kastrůlku, abych do něj mohla vykonat to co jsem už takovou dobu zadžovavat  byla má snaha o to neplakat marnejší a marnejší jelikož jsem v té hromadě, vystrasnených a vyhladovělích lidí nemohla najít tu již mě porodila.

Mé zesláblé nožičky mě sotva nesli k onomu místu které se mi v tenhle okamžik zdálo až nekonečne daleko. Když mě cosi donutilo se nachliku zastavit a otočit jakoby mě nějaký šestý smysl volal k sobě a já po několika hodinách úsporného mačkání se jeden na druhého jako sardinky v nesnesitelém horku, mohla spatřit ty nejkrásnější dimantově modré oči patřící té nejkrásnější osobně na světě.

Byly tak prázdné, tak vystašené plné proseb takové jaké jsem je ještě nikdy předtím neviděla. Maminka byla jeden z nejúsměvavějších  lidí které jsem znala a hlavně nikdy na sobě nedala znát byť jen malinkou slabost a tohle učila i mě.

Nožky jakoby se mi odlepily od země a já se bezmyšlenkovitě rozběhla do náruče člověka již mi  jako jediný zůstal na tomto světě. Nevnímala jsem nic, ani to jak moc jsem byla unavená a toužila jsem po tom se na nějakou chvilku uložit ke spánku  jenže mi to strach o holí život nedovolil, ani to jako málo místa tu bylo k normálnímu pohybu, natož aby jste se rozhodli běžet přes celý vlak k svojí mamince.

Pár metrů, pár metrů mě dělilo od toho abych padla do té krásně vyhřáté náruče do které jsem se vždycky skrývala před vším zlým, když se ozvala obrovská rána a někde v dáli jsem zahlédla slabounky kouř, která způsobila to, že jsem leknutím poskočila a cítila jsem jak mi ztuhla krev v žilách a poté už jsem nebyla schopná ničeho jen jsem zůstala nevericně stát na místě a má dětská dušička si ani nestihla uvědomit co se v pár setinach minut stalo.

Má maminka, člověk který mě celých pět let od mého narození vychovával ze vší láskou a něhou právě ležela na  studené a špinavé  zemi a s místečka kde se nacházelo její srdíčko plné lásky tekla červená tekutina zvaná krev. Neplakala jsem, možná protože jsem věděla že nesmím, nesmím ukázat tu slabost kterou v sobě mám a společně s ní ve mně vybuchla hromada nenávisti vůči všemu tady, chtěla jsem pryč. Strašně moc jsem si přála být doma ze svojí maminkou a tatínkem, ležet v posteli a povídat si všemožné pohádky o princeznách a statečných princích které princeznu vysvobodí ze zakletí, jenže to teď už nešlo, už nikdy tohle nezažiju, už nikdy neucítím to teplo domova poněvadž oba byly mrtví, odešli do nebíčka a já chtěla splnit slib který jsem dala mamince před nástupem do tohodle divného vlaku a to přežít.
Netoužila jsem po ničem jiném než zůstat naživu...

Překvapení? Anoo ještě žiju vím, že jsem hodně dloho nic nenapsala a za to se omlouvám, ale prostě nebyl čas a jsem ráda, že dneska jsem měla možnost tuhle kapitolu dopsat ❤️

Snad se vám to líbí a snad se vám moje nová tvorba bude líbit, protože to je něco co bych brzy chtěla dát do papírové podoby ❤️

Mám vás mooc  ráda a děkuji vám za tu trpělivosti když jsem několik měsíců nic nevydala❤️

Nebudu slibovat kdy výjde nová kapitola, ale snad brzo ❤️❤️

Dobrou noc a nebo dobré cokoliv jiného podle toho kdy si to čtěte ❤️

Tak brzy ahoj, zlatícka❤️