Once (CZ)

8. End of All Hope

 Konečně víkend! :333 Ehm, no, tady je další část :D původně to byly dvě kapitoly, ale jednak mi to rozdělený přišlo krátký a navíc... no prostě uvidíte, sami byste mě asi zabili, kdybych to rozdělila :D Jo a tak mě napadá - každá kapitola má svůj obrázek, ale nepřišla jsem na to, jak je sem nahrát, takže je to bohužel bez nic :( (což mě mrzí, protože některý jsem sama vyráběla ve photoshopu :P )

Nevěděl jsem kam jet, protože jsem nechtěl riskovat, že budu muset zase podstoupit výslech. Nakonec jsem za nima ale jel. Věděl jsem, že tam ještě budou a budou si pakovat všechny věci. Je to nejspíš poslední možnost vidět se s Tarjou jako jedna skupina.

Zaparkoval jsem před arénou a vešel dovnitř. Všichni tam byli a když jsem vešel usmáli se, ale nic neřekli. Byl jsem za to vděčnej. Balili jsme v tichosti a já si pak odnesl věci do auta. Když jsem se vrátil, všichni seděli na pohovce a vypadali, že na mě čekaj.

,,Neřikejte mi, že bude zase výslech." Radši jsem si je všechny přeměřil pohledem.

,,Ne, jenom se ti chcem omluvit. Máš pravdu, nic nám do toho neni, ale věř nám, že to bylo myšlený dobře, i když jsme byli moc vlezlý," řekl Jukka svůj proslov a potom spustil Tuomas.

,,Jo a doufáme, že to vám dvěma vyjde, i když nám asi nic neřekneš."

,,To máš pravdu, neřeknu," přiznal jsem. ,,Řekl bych, ale přijde mi to moc osobní. Zvlášť když vim, co vim." Ostatní jenom přikývli. ,,No nic, já mam sbaleno, takže asi pojedu domu, potřebuju se po celým turné vyspat v klidu."

,,Copak dnešní noc nebyla klidná?" zeptal se mě Jukka a já na něj vrhnul vražednej pohled. Hned zmlknul a sklopil pohled k zemi. Tarja se postavila a objala mě. Opětoval jsem jí její vřelost a řekl jí do ucha: ,,Vždyť se určitě nevidíme naposledy, tak nebreč." To už jsem na rameni cejtil horký slzy. Odtáhla se a otřela si oči.

,,Jo, určitě se nevidíme naposled," přikývla.

,,Tak se všichni mějte, nic si neudělejte a buďte prostě v pohodě." Vzal jsem si poslední tašku a odešel z šatny. Pomalu jsem se ploužil k autu a nakonec do něj nasedl.

Vyndal jsem si mobil a zadíval se na displej. Našel jsem si poslední hovory a uložil si Samino číslo. Měl jsem hroznou chuť jí napsat nebo zavolat a vidět se s ní, ale věděl jsem, že má pohovor, tak jsem jí nechtěl rušit. Vlastně jsem se ani nezeptal na jaký místo se hlásí nebo jakou má školu a další takový základní věci. Sakra skoro nic o ní nevim a už jsem se do ní zamiloval a připravil jí o pannenství.

,,Do háje, hrabe ti nebo co?!" ozvalo se moje svědomí. ,,Ne, nehrabe, sama to chtěla a líbilo se jí to." Neměl jsem náladu hádat se se svým podvědomím, i když tentokrát asi mělo pravdu. Teda spíš jako obvykle.

Nakonec jsem se sebral a jel domů. Už jsem nejel jako blázen, naopak, jel jsem dost pomalu. Na cestě mi z přehrávače hrála rádiová stanice, ale já to stejně nevnímal. Jel jsem furt dál, až jsem nakonec dojel domů. Byla už tma.

Vešel jsem do domku, uklidil si kytary a sednul k televizi. Zíral jsem na to a přepínal programy, aniž bych věděl, co vlastně dávaj. Vzal jsem mobil a zkusil zavolat Sam, ale ozval se jenom záznamník.

,,Ahoj, tady Sam, zrovna nejsem u telefonu, zavolejte mi později," řekl sice její hlas, ale byla to jenom nahraná věta. Odložil jsem mobil na stůl a šel do postele, kde jsem ještě dneska ráno ležel vedle Sam a všechno bylo v pořádku.

Teď mi spíš připadalo, že je všechno špatně. Lehnul jsem si a po chvíli usnul.

Ráno jsem se probudil úplně vyřízenej. Protáhl jsem se a zívnul. Horká sprcha mě trochu nakopla a pak jsem šel hned zavolat Sam. Mobil nějakou dobu zvonil, ale nakonec jsem to zavěsil. Byl jsem nervózní. Co když se jí něco stalo? Hned jsem dostal nápad.