List of silly resolutions » h.s. au

VIII.|Za pomoci alkoholu líp absorbuješ

Povim vám lidi, že z toho pocukrovanýho Wattpadu mi docela krvácí oči. Navíc mě dost deptá, že jen co ho otevřu, už hlásí miliony změn a aktualizací. Jakože jasný, jsem tu dvakrát do měsíce, ale i tak by měli s těma změnama brzdit, jde to do pekel....

Stejně tak je mi jasný, že vás moje krvácející oči nezajímaj a že ( jak mi bylo nehezky sděleno) už jako očekáváte část. Taky jsem si uvědomila, že jsem to minule utla v nevhodnou chvilku a byla jsem upozorněna na to, že je to trochu nehumánní. Inu já jsem více robotem než člověkem, tak co čekat?

Žijte blaze, zde je část.

FIRE

********************************************************

Sedm hodin a dvacet pět minut. Tak dlouho už Abbie čekala na jakoukoliv zprávu od Harryho po tom, co jeho zmizení oznámila ostatním. Doufala v náznak toho, že je někde blízko, že je někde. Žádná zpráva ale nepřišla. Místo toho brunetka už tři hodiny pobíhala po jeho bytě a snažila se uklidnit. Louis, který tak nějak čekal, že tohle příjde a pevně věřil tomu, že jeho nejlepší přítel neudělá nic, čeho by litoval, seděl na pohovce a sledoval brunetku chodící sem a tam.

Nedivil se, že Harry zmizel. Ne po onom prohlášení. Když to říkal Harry před lety jemu , v té době se totiž nevídali každý den a i když se snažil tady pro Harryho v tu hroznou dobu být, musel se tím vším kudrnáč ve své hlavě smířit sám. Přesto byl i teď nervózní. I když za to stejně tak mohlo zoufalství pochodující Abbie.

,, Proč to dělá? Proč to sakra dělá?" Na tyhle otázky už jí po sté nikdo odpovídat nechtěl. Její sestra jí sice nehodlala opustit v tomhle stavu, ale stejně tak se jí nechtělo vysvětlovat to, že Harry je dospělý , a že má právo na to na chvilku zmizet. Abbie se na ni po téhle větě vždy nevraživě podívala a odsekla, že je taky ,,dostatečně dospělej na to, aby aspoň dal echo".

Neměla by být jediná, kdo si dělá takovéhle starosti, ale jaksi jich měla za dvacet. Nebo za sto.

Hodiny, které tikaly do rytmu její chůze ukazovaly něco po desáté večer. Další ráno měla jet na rodinou oslavu. Všichni měli. Ale plán se asi změnil.

Stále ještě nechtěla volat svojí matce, že se tedy nestaví, protože její doprovod radši zmizel z povrchu zemského, ale několikrát ji to napadlo.

,,Tak a dost. Ještě pět kroků a umřu." Vyskočil Louis. Abbie se zastavila. Měl pravdu. Lezlo to na nervy.

,,Ty si teď půjdeš lehnout, já ještě zkusim dvě místa, tvoje sestra tu zůstane a bude tě hlídat." Abbie se zamračila.

,,Naznačuješ, že potřebuju chůvu?"

,,Naznačuju, že potřebuješ spánek a antidepresiva." Katie se zasmála. Abbie už to tak vtipné nepřišlo. Než ale stačila cokoliv namítnout, hádat se, protestovat, nebo to vzdát, ozval se klíč v zámku a do bytu vešel Harry.

Celý svět jakoby se zastavil. Ale jen na několik vteřin, protože potom se Abbie vzpamatovala. Došlo jí, co se děje a veškerou starost vystřídal vztek. Udělala pár rychlích kroků směrem k Harrymu a strčila do něj. Bylo to dětinské. Ale to se zrovna od Ab dalo čekat. Harry se zakymácel. Hodně. A všem hned bylo jasné proč.

Na tváři měl takový ten opilý výraz plný zoufalství a brunetka se mu málem omuvila. Pak si ale oluvu rozmyslela.

Zamumlala něco jako:,, To snad neni možný, že se někde ožírá a my tu trnem strachy." a zmizela z pokoje. Tím my myslela vlastně sebe. Harry zmateně zamrkal a jeho zoufalství jako by se ještě prohloubilo. Louis vstal a svého kamaráda objal.

,,Ty pitomče." Zamumlal mu do hrudi.

,,Co se stalo?" Zeptal se Harry hlasem, který vlastně ani nezněl opile.

,,Ta holka málem umřela strachy. Celou dobu šílela, že se ti určitě něco stalo , a že je to jen a jen její vina." Kudrnáč si povzdechl. Měl to čekat. Abbie byla přesně ten člověk, který všechno nafoukne.

,,Jdu s ní promluvit. Vy dva jděte domů." Katie si vzala kabát a podala ho i Louisovi. Potom chytla Harryho za rameno.

,,Jdeš přímo do jámy lvové."

,,Jsem si toho vědom." Zasmála se. Harry přešel do kuchyně, nalil si sklenici vody a vypil ji. Nadechl se a vydechl a naposledy mávl Katie a Louisovi. Když se za nimi zavřely dveře, zamířil za Abbie. Ta seděla na posteli, zády ke dveřím a když vstoupil, ani se neotočila.

,,Běž pryč." Řekla.

,,Jak víš, že jsem to já?" Zeptal se Harry.

,, Děláš strašně dlouhý kroky, když jsi opilej. Navíc jsem slyšela, jak si ty dva poslal domů. A je mi jasný, že si to jdeš žehlit." Stále se neotáčela. Harry přešel posteli a sedl si na druhou půlku. Otočil se k Ab.

,,A máš absolutní pravdu. Omlouvám se, že jsem nezavolala, nebo nenapsal. Mobil jsem nechal v autě a šel do baru a potom jsem přespal u kamaráda a..." Zastavil se. Nemělo cenu se vymouvat. ,, Prostě jsem potřeboval pár věcí vstřebat."

,,A usoudil si, že za pomoci alkoholu líp absorbuješ." Harry se zasmál. Tohle byla schopná říct vážně jen ona.

,,Tak nějak. Ale žiju. A je vážně hezký vědět, že sis dělala starosti." Usmál se ještě víc.

,,Protože by asi bylo normální, kdybych si je nedělala. Svěříš se s jednou z nejhorších věcí, co se ti kdy stala, připomeneš si všechno, co si v tu dobu prožíval a pak zmizíš. Je naprosto nelogický, že se nad tim pozastavim a mám starost, zvlášť když nedáš zprávu." Tentokrát už se otočila. Harry věděl, že má pravdu. Vždycky měla pravdu.

,,Promiň." Zadíval se na svoje ruce a začal si hrát s jedním ze svých prstenů. Abbie ho chvilku pozorovala. Viděla, jak je čím dál tím víc nervózní. To byl celý Harry.

,,A teď už jsi v pohodě?"Zeptala se najednou. Pomalu vzhlédl.

,, Nejvíc v pohodě jak je to možný." Zadívala se na něj tak jako zkoumavě. Hledala nějakou známku toho, že se každou chvilku rozsype. Žádnou nenašla. Tušila, že ať už to Harryho nutí teď dělat cokoliv, vzpomínky, které se mu vracejí, jsou jen stíny, ačkoliv děsivé. Neublíží. Ne víc, než už ublížily. Blednou a ztrácí se. A i když se úplně nevytratí, znovu ubližovat nebudou. Už ne tolik.

,,Příště dej alespoň echo." Kývl a Abbie tušila, že ono kývnutí byl slib. Zlost pomalu vyprchávala, protože tohle byl Harry. A na toho bylo sakra těžký se zlobit.