FIX (fan fiction w/Larry Stylinson)

○ kapitola 2. ○

„Nesoluj, přihraj," křikl jsem po Samovi v oranžovém rozlišováku, zatímco trenér jen bezděčně přihlížel té začátečnické chybě, co na hřiště právě prováděl. Nedokážu přesně pochopit o co mu šlo, ale momentálně se chová neskutečně sebestředným způsobem, což s blížícím se zápasem je to poslední, co potřebuji. Letos se už nenecháme porazit! „Běž si sednout, než se naseru, a aspoň se snaž tu tvou prázdnou hlavu přinutit k tomu, aby si uvědomila, co všechno dělá špatně," štěknu po něm dominantně i přes svůj zrychlený dech a zvýšenou hladinu adrenalinu, co s mým srdcem cvičí podle sebe. „Jestli chceš pokračovat tímhle stylem, tak nám budeš dělat jenom náhradníka." 

Jakmile jsem se dostal na hřiště, jediné, na co jsem myslel, byl fotbal a jak nás opět dostat do formy. To, co se dělo kolem, přestalo existovat. Zamračeně jsem si ho prohlížel Sama, jak se rozpačitě rozhlíží po ostatní, jestli se ho někdo zastane. Nikdo ovšem neměl sebemenší odvahu se ozvat, a proto poraženě svěsil ramena a pomalou chůzí se šoural na lavičku pro nadbytečné hráče.

„Co ti je? Jakože jo, chová se jako kretén, ale o nic víc, než obvykle" šeptl ke mně Liam trochu zmateně a obezřetně se podíval na můj žhnoucí pohled v očích, co propaloval toho nafoukaného blonďáka, co bez dalšího slova, ovšem s hlubokou vráskou na čele. Ani Liam, jakožto můj samozvaný zástupce, mě nikdy před zbytkem týmu moc nepokoušel a radši si to se mnou vyřídil bokem. Nebo tiše, aby si toho ostatní nevšimli. 

„Co mi je? Nic. Ale pokud mě bude srát, může zapomenout na to, že se nějaké sezóny dožije, na tož že se stane její součástí. Já mám jenom jedny nervy a nenechám si je zničit nějakým kreténem, co se dnes chová, jakoby stál v kopačkách poprvé na hřišti," zahučím jeho směrem, aniž bych se na něho podíval, neboť můj pohled byl zaměstnaný Samem, který se konečně posadil na volné místo. „Pokud si myslí, že se s podobným chováním někam dostane, tak se mnou ve vedení rozhodně ne," pokračuji ve vrčení Liamovým směrem a pokynul směrem k jednomu z náhradníků, abych upoutal jeho pozornost. 

„Kapitáne?" oslovil mě nejistě drobný klučina s velkýma očima, kterýma si mě vyděšeně prohlížel. Neuvědomuji si, že bych ho už někdy viděl na hřišti, ale vzhledem k tomu, že Sam se choval tak, jak se choval a očividně potřeboval lekci, byl jsem alespoň na tomto tréninku ochotný mu dát šanci.

„Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se lhostejně, když se můj dech po všem tom běhání opět zpomalil, a než mu věnoval pozornost, přesvědčil jsem se, že ostatní dělají, co mají.

„Harvey," šeptl překvapeně a nervózně přede mnou přešlapoval z jedné nohy na druhou.

„Dobře, Harley, chceš do týmu? Tak se snaž hrát líp než ten kretén, kterého právě střídáš," pronesl jsem k němu autoritativně a - ve chvíli, kdy se nadechoval, že chce ještě něco říct - věnoval mu tvrdý pohled. „Praskej, právě máš možnost ukázat, co v tobě je."

Nechal jsem je ještě asi patnáct minut běhat za míčem od jedné branky k druhé, ale nakonec musel zkonstatovat, že se na to koukat jednoduše nedá. Hned ráno jsem měl pravdu  - jejich forma byla přímo příšerná! Polovina z nich měla už teď sotva popadala dech, několik jedinců se křečovitě drželo za bok, v němž je píchalo, a ten zbytek si stěžoval na praskání v kolenech. Nevěřícně jsem se po nich rozhlížel, neboť scéna přede mnou připomínala spíše situaci po bitvě, až jsem sám musel uznat, že takhle to dál nejde.

„Lehnout na zem a padesát sedů-lehů," zakřičel jsem přes celé hřiště poraženě a sledoval, jak přede mnou padají všichni - včetně těch, co doposud seděli na lavičce - jako švestky na zem. Abych šel ostatním příkladem, sesunul jsem se též umělý trávník a připravil své tělo na mnou požadovaný cvik. „A jestli nepřestanete funět, dáme si jich jednou tolik," štěkl jsem po nich se zaťatými zuby a i já musel uznat, že od nějakého třicátého opakování, cítím lehce bolestivé křeče procházející mi všemi, do tohoto cviku zapojených,  svalů.