FIX (fan fiction w/Larry Stylinson)

○ kapitola 5. ○

„Pojďme si o tom všem ještě jednou promluvit..."

Můj požadavek zůstával neuvěřitelně dlouho bez odezvy, či jakékoliv jiné formy odpovědi, až mě to dohánělo k šílenství. Silně jsem stiskl zuby k sobě a jazykem zatlačil do vrchních zubů, abych ulevil svému vnitřnímu napětí, a cítil, jak se na na něj opět nazlobeně koukám. Styles ovšem nic neříkal. Mlčky si rovnal pomůcky do batohu a věnoval až nepřiměřenou pozornost svým věcem, jakoby mi tím dával najevo, že všechno je zajímavější než rozhovor se mnou. Ztěžka jsem polkl knedlík, co se mi za tu chvíli formoval v krku a ztěžka se nadechl, ve snaze najít odvahu k pokračování - doposud jednostranného - rozhovoru.

„Můžeme si promluvit, prosím?" vyhrkl jsem podrážděně a jeho ruce přitlačil těmi svými do jeho věcí, zatímco jsem se postavil naproti němu, a snažil se ho přinutit ke spolupráci. Frustrovaně vydechl, zvedl ke mně žhnoucí oči a snažil se své dlaně osvobodit, což jsem mu nedovolil.

„Co po mně chceš? Chceš mi zase vyhrožovat tím, že mi dáš pěstí, když tě nebudu poslouchat? Nemáme si co říct," utrhl se přísněji, než jsem čekal, a cukl celým svým tělem tak prudce, až své ruce konečně osvobodil. Bezradně jsem vzal aspoň jeho věci z lavice a byl odhodlaný nevydat mu je, dokud se mě nerozhodne vyslechnout.

„Dokážu pochopit, že se mnou po tom, co jsem ti řekl v pátek, nechceš mluvit, ale já opravdu potřebuju pomoct," vysypal jsem ze sebe rychleji, aniž bych si pořádně uvědomil co říkám, a věnoval mu ten nejupřímnější pohled, co jsem dokázal svými mimickými svaly vytvořit.

„A co mně je do toho?" odfrkl si a natáhl se pro své osobní věci, ačkoliv jeho tvář o poznání změkla. Odtáhl jsem se od jeho dosahu, věci stále držíc pevně blízko svého těla, a jeho natahující se ruku zachytl ve vzduchu, abych více upoutal nejenom pozornost. Upřímně jsem doufal, že ke mně opět zvedne svůj drzý pohled a věnuje mi pohled svýma sytě zelenýma očima.

„Uznávám. Choval jsem se jako kretén-."

„Ale," vydechl překvapeně a konečně se na mě upřeně zadíval. Něco v mé tváři ho muselo zaujmout, neboť vydechl o něco klidněji a jeho ledový pohled roztál a pohladil zevnitř jako teplý nápoj, „kdo by to byl řekl, že sám kapitán fotbalového týmu si začne sypat popel na hlavu za své chování."

„A to i přesto, že jsem k tomu byl zčásti vyprovokován," přecedil jsem přes zuby, když jsem začínal cítit, jak se ve mně vaří krev, a mé tváře pomalu rudnou. Pustil jsem jeho ruku, nechal ho, aby si ode mě vzal své věci, a v duchu napočítal do deseti, abych se znovu uklidnil a znovu to neposral. „Ale i přesto... mě to mrzí a uznávám, že tě asi potřebuju," zamumlal jsem rychle, neboť se mi ta slova vzpírala v krku, a silně stiskl víčka k sobě, protože nyní jsem naopak nechtěl vidět, jak se tváří. Dokázal jsem si celkem živě představit ten spokojený úškleb, kterým by i beze slov dá najevo, kde přesně mě má.

„Mám pocit, že právě halucinuji," uchechtl se nenuceně a, když jsem oči otevřel, viděl, jak si svůj těžký batoh dává na záda a upravuje si přitom sako, které se mu vykasalo nahoru. Založil si ruce na prsou, chvíli si mě zamyšleně prohlížel, následně se podíval na tabuli, kde byl stále napsaný mnou nevyřešený příklad, a když se vrátil zpátky ke mně, slabě se pousmál. „Pokud budeš ochotný respektovat má pravidla...," promluvil pomalu a pozorně si prohlížel mnou tvář, „budu nejspíš schopný to s tebou zkusit."

„To zní jako slibný start," přikývl jsem na souhlas a v duchu přemýšlel nad tím, jak vlastně mimoděk slibuji, že si dobrovolně promluvím se svou ex.

„Dobře tedy," natáhl ke mně pravou ruku, čímž mě úplně šokoval. Když ale jeho otevřená dlaň zůstávala v prostoru mezi námi, s povzdechem jsem ji stiskl na zpečetění naší verbální dohody. „Tak tedy platí. Zkusíme to do prvního testu a po něm uvidíme, jestli to oběma vyhovuje. A začneme hned zítra, dneska jsi byl opravdu tragickej."