Strašně bych chtěla přidat nějakou dramatickou zápletku, ale vlastně se mi nechce jim ubližovat. 😂
Možná příště zkusím napsat spíš humoristickou povídku 😁
Jako vždy vám přeji příjemné čtení a všem moc děkuji za hvězdičky 😊
-B. ❤
Duben - květen 2024
Velká cena v Šanghaji a v Miami nepřinesla Charlesovi tak velké bodové zisky, jako předchozí závody. Dojel čtvrtý a třetí, ale vesmír mu nejspíš byl nakloněn, protože ani jeho hlavním rivalům na vítezství v Šampionátu jezdců se nijak výrazně nedařilo. Většina času stráveného mimo domov se mi slila v jednu nejasnou šmouhu a nechápejte mě špatně. Milovala jsem každou chvíli strávenou s Charlesem, v garáži i ve své malinké "ordinaci", ale už jsem se nemohla dočkat, až se přesuneme zpátky do Evropy a můj život zase zapadne do trochu většího stereotypu.
Andrea a Joris teď byli nedílnou součástí našeho vztahu a připadalo mi, jako bychom tvořili takovou podivnou ale šťastnou rodinku. Chodili s námi v podstatě i na rande a byla jsem ráda, že alespoň noci trávím jen s Charlesem. Za tu dobu, co jsem strávila ve společnosti Jorise, jsem si byla čím dál jistější, že se měl původně narodit jako zlatý retrívr a v poslední chvíli si to Bůh rozmyslel. Doopravdy byl trochu jako naše dítě. Zároveň mu ale nemůžu upřít, že dokázal být i zodpovědný, když bylo potřeba. Pochopila jsem, že funguje trochu jako Charlesův osobní asistent a hlídá, aby Charlie byl vždy, tam kde má být.
Před Velkou cenou v Imole jsme se všichni vrátili zpět do Maranella a já se nemohla dočkat, až zase uvidím tátu. "Jsem doma!" zakřičela jsem poté, co jsem rozrazila dveře do penzionu. Táta se vynořil z kuchyně, otřel si ruce o zástěru a zamířil ke mně. Poplácal mě po rameni a pak objal Charlese, který vešel hned za mnou. "Haló? Vrátila se ti dcera," řekla jsem trochu pohoršeně a ukázala na svoji maličkost. Táta konečně pustil Charlese a objal i mě. "Scusa, cara. Moc rád vás oba vidím. Zrovna jsem dal péct lasagne, dáte si?" zeptal se a mě veškeré pohoršení okamžitě přešlo a oba jsme s Charlesem horlivě přikývli.
Po tak dlouhém stravování mimo domov mi tátovy lasagne přišly jako to nejlepší jídlo na světě. Což mi vlastně přišly vždycky, ale teď jsem to dokázala nějak víc ocenit. "Davide, asi bys měl vědět, že jsme teď s Adri spolu," oznámil dramaticky v půlce jídla Charles a podíval se na mého tátu. Mluvili jsme o tom spolu během letu z Miami a shodli jsme se, že zrovna mému otci, bychom to měli oficiálně oznámit. Nenapadlo mě ale, že to Charles vyklopí jen tak mezi řečí. Přimhouřila jsem oči a podívala se na něj, ale on jen pokrčil rameny a oba jsme se synchronizovaně otočili zpátky na mého tátu. Ten se podíval na nás a mlčel. Nadzvedla jsem obočí a trpělivě čekala na jeho reakci. "Aha, vy chcete, abych na to něco řekl," došlo mu a položil vidličku na talíř. Na chvilku se zamyslel a pak z něj vypadlo: "No, toto trvalo."
"Prosím?" zasmála jsem se.
"Ale jděte. Čekám na to už od ledna. S Lucou jsme se vsadili, jestli se dáte dohromady v první půlce sezóny nebo až v té druhé. Tvůj bratr mi dluží 20 euro."
Znovu jsem se otočila na Charlese, který zůstal zírat s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Já se nejspíš tvářila úplně stejně šokovaně.
"Vy jste uzavřeli sázku o mém milostném životě?" rozhořčení bylo zpátky. Táta jen pokrčil rameny a sladce se usmál.
"Chci polovinu zisku," prohlásila jsem nakonec a zamračila se na tátu.
"Proč jako?"
"Protože kdybych to nechala na Charliem, tak bys prohrál."
"Proč musíme jet tvým autem?" kňučel Charles, když jsem otevřela dveře svého Golfu a sedla si na místo řidiče. "Protože ti chci ukázat, že na silnici řídím líp než ty," ušklíbla jsem se, i když jsem si byla na sto procent jistá, že to není pravda. Můj odřený zadní nárazník a poškrábané levé zpětné zrcátko budiž toho důkazem. "To si nemyslím," zabručel Charles, ale rezignovaně se posadil na místo spolujezdce. "Nemůžeme přece přijet do Maranella touhle kraksnou," poznamenal a toužebně se podíval na svoje Ferrari, které zůstalo na příjezdové cestě. "Tohle je spolehlivý stroj. Mám s ním velmi blízký vztah a už ho prosím nikdy neurážej," pohladila jsem svoje auto po palubní desce a věnovala Charlesovi ne zrovna přátelský pohled. "Spolehlivý stroj, říkáš?" ušklíbl se a blýsknul po mně očima. "A nezačal náhodou tenhle spolehlivý stroj celkem nedávno hořet? A nemusel tě náhodou někdo odvézt domů támhletím opravdu spolehlivým, krásným, a hlavně reprezentativním autem?"
"Moje auto je naprosto dostačující," procedila jsem skrz zuby a nastartovala motor.
"Jsi naprosto příšerný spolujezdec," okomentovala jsem jeho chování, když jsme zaparkovali před hlavním vchodem do vývojového centra. Celou cestu se tvářil, jako by byl jeho život v ohrožení, zarýval nohu do podlahy, jako by snad hledal brzdový pedál a pořád mi kontroloval, který rychlostní stupeň mám zařazený. "Vždyť jsem celou dobu neřekl ani slovo," bránil se.
"Ani jsi nemusel. Tvoje gesta mluví za tebe."
Podívala jsem se na něj, on se díval na mě těma svýma zeleno-modro-hnědo-všelijakýma očima a v tu chvíli mi to konečně došlo. Zvláštně zvolená chvíle, já vím. Ale co naděláte. "Charlie?" špitla jsem a on se usmál.
"Jo?"
"Já tě miluju."
Jeho úsměv se ještě víc rozšířil a jeho ďolíčky teď měly velikost měsíčních kráterů. Cítila jsem, že i mě se pusa roztáhla do širokého úsměvu.
"Adri?"
"Jo?"
"Já tě taky miluju."
